29.06.2024 16:52
(rup)
Zpravodajství
z regionu
Zobrazeno
1280x
|
Pokračujeme v publikování další části studentské práce, která vznikala od podzimu 1989 do ledna 1990 jako středoškolská odborná činnost. Cílem práce bylo zaznamenat vzpomínky spolužáků Jiřího Šlitra na studentská léta na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou, a nejen na ně.
Vzpomíná Judr. Zdeněk Šebesta z Rychnova. Sebranka jej charakterizuje: "Zdeněk je ztělesněním věčného ruchu a kvasu. Podle chůze ho poznáte již z dálky. Popisovat ji by bylo úplně zbytečné, protože nikdo jiný v celém Rychnově jako Zdeněk nechodí. Je jistě známá i v značném dílu Čech - Šebesta je o prázdninách průvodcem cizincůl Nedivte se mu. Jeho největším potěčením je obklopit se haldou starých spisů a odborných časopisů, bádat v dějinách svého kraje, zkoumat erby hradů a zámků, měřit teplotu léčivých pramenů. Za svými výzkumy jezdí daleko do okolí Rychnova; podává referáty ve schůzích Mladého Národního Souručenství, píše chronografii šlechtických rodů ve východních Čechách."
Šest otázek pro spolužáky Jiřího Šlitra
1. Jaký byl Jiří Šlitr, jaké měl povahové vlastnosti?
2. Kterých vlastností jste si nejvíce cenil?
3. Měl J. Š. všeobecné nebo specifické nadání?
4. Jaký měl vztah ke školní práci?
5. Kdo mu byl vzorem?
6. Znáte Šlitrovo životní krédo
ad 1) Ve vzpomínkách se musím vrátit o takových pětapadesát let zpátky, do doby, kdy jsme se prvně poznali a uviděli v naší třídě, tehdy kvartě rychnovského gymnázia. Jirka z ničeho nic přišel mezi nás, jevil se nám poněkud mladší než my. Přišel do třídy, představil se nám, že je Jiří Šlitr a že bude naším novým spolužákem. To nás dost překvapilo, uhlazený způsob, jakým se uvedl, protože my jsme byli tenkrát venkované a nebyli jsme zvyklí, aby se jeden druhému představoval. Bylo zřejmé, že vyrůstal ve velmi slušném prostředí. Jeho maminka byla blízká příbuzná Porkertovy rodiny ve Skuhrově a tam také nalezli útulek, když se rodina Šlitrova musela po záboru pohraničí přestěhovat, tuším z Rokytnice v Krkonoších.
Potom jsme se postupně sbližovali. Jistě to pro něho byl zvrat, když se dostal do úplně cizího prostředí. Dosti brzo se na mě obrátil v takové zvláštní záležitosti. V té době jsem seděl s nějakým Pavlem Samkem, který se také do Rychnova přistěhoval s rodiči až z Podkarpatské Rusi, kde byl jeho otec lékařem. Pavel byl vynikající žák, primus třídy a já jsem byl v jeho závěsu. Jirka to rychle vystihl a hledal s námi nejblížší kontakt, aby si také našel určitou úroveň ve školních výsledcích. Využil potom příležitosti, kdy otec Pavla Samka dostal místo lékaře v Berouně a Pavel se odstěhoval z Rychnova. Přišel za mnou, co bych tomu řekl, kdybychom si sedli spolu. To se také stalo, seděli jsme potom v jedné lavici po celé čtyři roky až do oktávy, až do maturity.
Jirka byl dobrý student, výborný prospěch si přinesl již z gymnázia v Jilemnici. Věnoval se školní látce, ale kromě toho i svým ostatním zájmům, kterými byla hudba a malování. To jsme u něho obdivovali, měl v těchto dvou uměleckých směrech přirozené nadání, ačkoliv v nich byl vlastně samoukem. Normálnímu kreslení se učil v primě a sekundě gymnázia, dál už kreslení nebylo, a přesto dosáhl tak odlišných, respektivě odlišně dobrých výsledků ode všech ostatních spolužáků. Stejně tak tomu bylo v hudbě, kde také nenavštěvoval žádného zvláštního učitele hudby. Myslím, že první základy hudby mu dala jeho matka, která byla dobrá pianistka, i jeho otec, který jako učitel byl také dobrým houslistou. To byly předpoklady, z kterých pramenily dobré výsledky. Ty byly také doplněny značným stupněm ctižádostivosti.
ad 2) Kterých vlastností si u Jiřího Šlitra cením? Byla to především jeho schopnost hudební a kreslířská. Já sám jsem malovat neuměl a nikdy jsem se tomu nenaučil, v hudbě jsem hrál dosti slušně na housle. To mě také přivedlo do orchestru J.Š., který jsme založili asi v sextě a vydržel nám potom až do skončení gymnázia. Při tehdy omezených válečných poměrech jsme hráli pouze po domácnostech, tam kde byl v rodině klavír, a jenom asi jednou nebo dvakrát jsme si zahráli před širší veřejností na nějaké školní oslavě. Jirka byl také charakterní, nikdy nikoho neshodil, nikdy na nikoho nežaloval a kromě ctižádosti, která jej vedla k tomu, aby měl dobrý prospěch a aby vynikl v hudbě a malování, nebyla to ctižádost nějak nezdravá, ale skutečně taková, jaká by měla u mladého člověka být.
Výsledky Jirkovy práce lze doložit z tehdy nepřeberného množství kreseb karikaturního rázu, které namaloval během několika tříd gymnázia. Byly to různé příležitostné obrázky, kterými dokumentoval některé humorné příhody a události ze života třídy. Byl to ale také materiál, který potom, i když v omezené míře, byl publikován v naší pamětní knize, která se jmenovala SEBRANKA. Vydal ji tehdy společně s dalším spolužákem Teleckým na cyklostylu pro každého z členů třídy, několik vytisků se dostalo mezi úzkou veřejnost. Druhým dokladem, i když už v omezeném počtu zachovaným, byly jeho notace, rozpisy skladeb pro jednotlivé nástroje třídního orchestru, které rozepisoval pro každého člena. To mu dalo jistě hodně práce, protože instrumentaci si musel vymyslet sám, žádné tištěné notové materiály v dnešním slova smyslu neměl k dispozici.
ad 3) Pokud jde o jeho nadání, dá se hovořit, že byl všestranně nadaný. Byl nadaný z té umělecké stránky na hudbu a malování, byl ale také nadaný i pro normální školní látku. Pokud se pamatuji, dobře mu šly jazyky. Na druhé straně, i když byl dobrým kreslířem, nepamatuji si, že by měl nějaký přílišný zájem o technické předměty nebo matematiku. Talent pro malování, což je dosti překvapující, ten se soustředil na malování, ale ne přecházel jako u některých dalčích do oblasti technické.
Jeho vztah ke sportu byl velmi živý. Především byl zdatným lyžařem, což mu dalo zřejmě jeho předcházející prostředí, kdy žil v Krkonoších. Měl tam zřejmě příležitost vidět řadu v tehdejší době špičkových lyžařů, viděl závody pořádané v Jilemnici a okolí. Jirka měl také prvotřídní vybavení na lyžování, což nás tehdy překvapilo. My jako rychnovští kluci jsme měli primitivní kožená vázání, kdežto on už měl kandahar a to jsme v životě předtím nikdy neviděli. Oslňoval nás svým lyžařským uměním, lyže byly daleko lépe ovladatelné při různých figurách, dovedl se hbitě otáčet, dělal sjezdy i slalom. Pokud jde o ostatní sporty, hrával basketbal, ale ne nějak závodně. Nepamatuji se, že by byl členem nějakého družstva, které by se účastnilo nějakých turnajů nebo mezitřídních utkání. Z ostatních sportů provozoval plavání, dá-li se to nazvat sportem v tom rozsahu, v jakém jsme ho pěstovali my. Vzpomínám si, že uměl dobře skákat do vody a potápět se, dovedl skočit šipku a jiné skoky z tehdy ještě vyššího prkna na koupališti v Rychnově. Mé paměti trochu uniklo, že Jirka byl také dobrým, možná i vynikajícím tenistou. Příležitost k tenisu měl ve Skuhrově, protože u Porkertovy vily byl jeden nebo dva tenisové kurty stále v provozu. Tenis tam hráli také špičkoví tenisté z Rychnova, jezdil tam třeba Horyna a jiní tenisté. Tolik asi k jeho vztahu ke sportu.
ke sportu.
ad 4) Těžko si vzpomínám na to, které předměty Jirkovi ve škole více vyhovovaly. Snad to ale přeci jenom byly cizí jazyky, tehdy francouzština, němčina a latina. Němčina - doba nesla nějak sama sebou, že jsme se ji museli snažit dobře učit, protože německy jsme se učili i matematiku, zeměpis, dějepis. Francouzštinu měl Jirka rád a mám takový dojem, že vzhledem ke svým společenským vztahům s rodinou Porkertových a rozsáhlému příbuzenstvu počítal, že po vystudονání práv se bude ais νěnovat nějaké diplomatické dráze, kde byla tehdy francouzština mezinárodní dorozumívací řečí. Pokud jde o ostatní vyučovací předměty, myslím si, že snad k žádnému neměl nějaký zvláštní vztah. Dělal tolik, aby dosáhl dobrého prospěchu. Jeho pracovní režim dne - k tomu se nemohu vůbec vyjádřit, protože jsme spolu nebydleli. Užší kontakt jsem měla teprve při studiích na právnické fakultě v Praze, kde bydlel se svým bratrancem na Vinohradech. Dopoledne jsme chodili na povinné přednášky, odpoledne jsme se až třikrát týdně scházeli na Vinohradech, opakovali si látku, připravovali se ke zkouškám.
ad 5) Zda dokázal využít všech šancí v životě a kdo byl jeho vzorem? K tomu mohu alespoň částečně odpovědět, že jeho šancí v životě přeci jenom bylo, jako studenta a později absolventa právnické fakulty, věnovat se tomuto oboru asi ve vztahu k diplomacii. Poměry tehdejší doby ale určily zcela jinak. Po ukončení vysoké školy jsme k 1. říjnu 1949 nastoupili na odloženou základní vojenskou službu. Jirka měl to štěstí, že se dostal na generální štáb do Prahy, kde se skoro profesionálně věnoval malování. Maloval obrázky do vojenských učebnic. Možná jsem použil špatný termín, protože on spíše kreslil než maloval, kreslil hlavně tužkou nebo perem, barev používal velmi málo.
Již během studií v Praze založil ještě s několika kamarády dixilend, který potom nějak poloveřejně a později veřejně vystupoval. Při tom zřejmě získal konexe, myslím hlavně tehdejšího režiséra Radoka, který Jirku později prosadil do Laterny magiky, s kterou odjel do Bruselu na tehdejší světovou výstavu. Po hudební stránce byl Jirka zřejmě ovlivněn Jaroslavem Ježkem, písničky a jeho skladby z Osvobozeného divadla znal již za války jako student gymnázia. V hereckém projevu ho asi ovlivnil Jan Werich a Jiří Voskovec. Šlitrův herecký projev měl takový klaunský nádech, ovšem ne klaunský v tom pojetí cirkusovém, ale s nějakým hlubším myšlenkovým pozadím. Proto si myslím, že opravdovými vzory v kulturní oblasti mu byli Ježek, Werich a Voskovec.
Kromě Radoka měl možná větší zásluhu na Jirkově vstupu na hudební a divadelní dráhu Miroslav Horníček. Horníček jezdil do Rychnova na letní byt, chodil s Jirkou na plovárnu, na výlety. Jenom nevím, jestli to bylo ještě v době jeho vysokoškolských studií nebo až po vojenské službě.
Jirku považuji za vynikajícího hudebníka a kreslíře. Pokud jde o jeho herectví, na gymnáziu jsme je znali jako značně diletantní. A právě diletantismus a taková neohrabanost v hereckém projevu chytly obecenstvo a tím Jirka vynikl jako herec. Já si ale myslím, že to nebyl projev nějakého výslovně hereckého nadání, ale právě to, že se líbilo lidem jeho takové neohrabané přistupování k hereckému projevu.
ad 6) Pokud jde o jeho životní krédo, byl svým přesvědčením humanista. Své vztahy zakládal na dobru a slušném až noblesním vztahu člověka k člověku. Byl nepřítelem veškerého násilí jakéhokoliv směru a nemohl se s ním smířit, jak nakonec i vyplynulo z jeho projevu i z postoje, který zaujímal v životních situacích.
|
Šlitr je tak dobrý muzikant i výtvarník, že konkuruje sám sobě
|