Pětice studentek Gymnázia J. K. Tyla sestavila příběhy několika rodin, jejichž životy zničil nacistický režim. • Kleinerovi a Kovanicovi Mezi osobnostmi, jimž budou letos položeny kameny zmizelých, jsou Kleinerovi a Kovanicovi, dvě známé židovské rodiny ve městě. Kleinerovi byli podnikatelé, jejich uzenářství na Pražském Předměstí (dříve Husitská čp. 19, dnes Dukelská čp. 1641) patřilo k nejznámějším. Manželé Arnošt a Markéta vychovávali dvě dcery, Hanu a Soňu. Rodina Kovanicových byla intelektuální, MUDr. Karel Kovanic byl respektovaný lékař, jeho syn Rudolf byl touto dobou ještě malý chlapec. Společně žili v Šafaříkově ulici čp. 514. V létě 1939 se osudy rodin protnuly. Hana a Soňa byly poslány dětským transportem do Anglie, aby unikly nacistickým perzekucím. Společně s nimi cestoval tří a půlletý chlapec Rudi. Plakal celou cestu a dívky se o něj staraly, aniž by tušily, že jejich pouto přetrvá desetiletí. V Hradci mezitím vzrůstaly protižidovské nálady a rodiny čelily perzekuci. V prosinci 1942 byli Kleinerovi i Karel Kovanic deportováni do koncentračních táborů a bohužel nepřežili. Díky Wintonovu vlaku byly však děti Hana, Soňa a Rudi zachráněny a po čas války žily v Anglii. Rudolf se později stal uznávaným dokumentárním fotografem a žil v Kanadě. Hana zůstala v Anglii, kde žije dosud. Její sestra Soňa se vrátila po válce do Československa, kde v roce 1957 zemřela následkem vrozené srdeční vady. Po více než sedmdesáti letech Hana Kleinerová Rudolfa Kovanice vyhledala a znovu se setkali. Společně pak v květnu roku 2015 navštívili sira Nicholase Wintona. • Sestry Růžena Alterová a Žofie Schrabalová Další Kámen zmizelých připadne MUDr. Růženě Alterové. Ta vystudovala medicínu a v roce 1927 úspěšně promovala jako zubní lékařka. Po několikaleté praxi v Praze si otevřela vlastní ordinaci v Hradci Králové. V krajském městě žila se svou starší sestrou Žofií, jejím manželem Bedřichem Schrabalem a malou neteří Alenou, ke které měla velmi blízký vztah. Bydleli v domě v Šafaříkově ulici čp. 649/12. Růžena Alterová byla známá jako přívětivá a pečlivá lékařka, oblíbená mezi pacienty i kolegy. Měla pevné rodinné zázemí a s blízkými trávila čas například na výletech do hor. Po okupaci v roce 1939 se však její život změnil. Byla nucena ukončit lékařskou praxi, jíž se s vášní věnovala. Postupně byla připravena o majetek i svobodu. V prosinci 1942 následovala její deportace do Terezína a poté do Osvětimi, kde zahynula ve věku pouhých dvaačtyřiceti let. Koncentračního tábora nebyla ušetřena ani její sestra Žofie, jíž je věnován druhý Kámen zmizelých na této adrese. Díky tomu, že žila ve smíšeném manželství, se jí a jejímu muži dařilo odsouvat nucený odchod na pozdější dobu. Přesto byla v únoru 1945 zařazena do transportu do Terezína. Její manžel Bedřich musel odejít na nucené práce. Jejich dcera Alena byla na začátku války vyloučena z gymnázia a těžké chvíle bez rodičů přečkala u příbuzných na venkově. Válku nakonec všichni tři přežili a dočkali se společného setkání. • Rodina Otto Berana V letošním roce je připomínaných rodin s těžkým osudem více. Další, na níž můžeme vzpomenout, je rodina maminky Olgy a dvou dcer Marie a Vlasty Beranových, které po smrti otce žily na dnešním Tylově nábřeží čp. 418. Otec Otto Beran zemřel v roce 1942, ještě dříve, než byly židovské transporty z Hradce Králové vypraveny. Maminka Olga a dcery Vlasta a Marie byly deportovány do Terezína transportem Ci, který odjel 21. 12. 1942. Trýzeň koncentračních táborů nepřežily. Z Terezína pokračovaly do Osvětimi, kde byly zavražděny. • Rodina Gustava Hamáčka Nedaleko odtud, v Nerudově ulici čp. 884, žila rodina Gustava Hamáčka. Ten se oženil s Pavlínou, roz. Sladkusovou. Společně měli syna Emila, dceru Annu a s rodinou sdílela osud i nevlastní dcera Věra. Ta byla od rodiny oddělena jako první. Dokonce její nevlastní sestra Anna, která k ní chovala až mateřskou lásku, marně usilovala o společné zařazení do transportu, který byl vypraven do Osvětimi dne 23. 1. 1943. Bohužel zde její stopa končí. Rodiče Gustav a Pavlína byli taktéž deportování do Osvětimi (1943), kde byli oba zavražděni. Jejich syn Emil však nucený pobyt v koncentračních táborech přežil. Vzhledem k tomu, že žil ve smíšeném manželství, byl zařazen do transportu do Terezína až v roce 1945 a setrval zde do konce války. Prodělal zde těžký tyfus. Přežil i díky své manželce, která jeho i zbytek rodiny zásobovala balíčky s potravinami. Pomohla tak přežít i jeho sestře Anně. Díky této oddanosti oba válku přežili. • Rodina Karla Saluse Poslední rodina, jíž bude v letošním roce vzdán hold, je rodina Karla Saluse, která obývala dům na třídě Karla IV. čp. 689. Karel Salus se roku 1928 oženil v Pardubicích s Emilií, roz. Fuchsovou z Holic. Mladí manželé se odstěhovali patrně za prací do Liberce, kde se jim narodil syn Vít. V dubnu roku 1938 rodina přesídlila do Hradce Králové. Karel Salus si zde otevřel koloniál (pravděpodobně ve spolupráci s bratrem Viktorem). Za půl roku se přestěhovali do Kollárovy ulice a v Hradci Králové zůstali až do nucené deportace do Terezína. Byli připojeni k transportu Ci, který byl vypraven 21. 12. 1942. V Terezíně setrvali devět měsíců. V září 1943 byli zařazeni do transportů do tzv. terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Po půl roce je čekal osud, který nacisté připravili pro všechny vězně tohoto tábora – v noci z 8. na 9. 3. 1944 byli zavražděni v plynové komoře. Z rodiny Karla Saluse pochází i světově známá osobnost – politička a diplomatka Madeleine Albright (1937–2022). Její babička Růžena byla Karlova sestra. Pokládáním kamenů zmizelých vracíme jména obětí bezpráví do veřejného prostoru a připomínáme nejen jejich osud, ale i osud všech, kteří se stali obětmi nacistické perzekuce. Autorky textu: Gabriela Kubečková, Thuong Tran Thi Nguyen, Jana Marie Pastuchová, Zdeňka Kulhavá, Alžběta Langová