Jiří Samek se ke grafice i k umění takovému dostával soustředěným a usilovným samostudiem. Od gymnaziálních studií se věnoval nejen kresbě a malbě, ale i sochařské práci a grafice. Radou, ale i upřímným zájmem, mu na počátku jeho tvůrčí cesty pomáhal grafik Jaroslav Uiberlay. Tato cesta nebyla snadná a přímá, ale dovedla Samka k osobitému uměleckému výrazu a originální technice. Od přelomu 70. a 80. let minulého století se výtvarník věnuje výhradně grafice – především klasickému linorytu. I když se zde poprvé a naposled objevily figurální kompozice, bylo zřejmé, že epická témata zůstanou umělci cizí. Již od počátku výtvarný jazyk Jiřího Samka vypráví s něhou a pochopením o obyčejném životě a vlastní prožívané každodennosti. Autor objevuje krásu tam, kde ji obvykle nehledáme. Vznikají tak grafiky s náměty pouličních lamp, soch, staré kamenné dlažby, na níž se promítají lidské stíny. Kouzlo a poetiku nachází i v nahodilých nearanžovaných zátiších – obyčejný šátek s dekorem, pazourky, samorosty v interiérech nebo květiny. S jednotlivými tématy pracuje grafik dlouhodobě, rozvíjí je, variuje či zdánlivě opouští, ale následně pod vlivem nových zkušeností znovu objevuje a obohacuje jejich rejstříky. Tak vznikly cykly travin, střech a štítů nebo bazénů či stromků nebo cest. Můžeme je najít na jeho typických velkých formátech, ale i ve zcela miniaturních edicích, které autor zasílá přátelům jako novoročenky. V roce 1980 se poprvé objevují linoryty tištěné z hloubky. Klasická technika tak získává specifickou strukturu, jež zanechává speciálně míchaná barva na vlhkém papíře, ale také nové možnosti zobrazováni. K tomu také napomáhá i svébytná stylizace autora. Nově využívá povrchu lina s patrnými vrypy, vadami nebo otisky, vzniklými jeho přirozeným opotřebením. V Samkových grafikách se tak snoubí jemná struktura desky s masivním nánosem tištěné barvy. Od roku 1985 začal Jiří Samek používat bílou barvu vlastní receptury. Bílé plochy, která dříve vznikaly odrytím matérie a absencí barvy, mohly nyní získat strukturu a plasticitu. Nezaměnitelné grafiky tak nabývají na své pestrosti, zajímavosti i atraktivitě. Tato bílá barva pak dominovala v pracích z let od roku 1996 do roku 2005. Díky ní mohl autor ve svých grafikách zobrazit sníh a to nejen vizuálně, ale i hmatatelně ve struktuře. Svým tématům zůstává Jiří Samek věrný, ale také se objevují témata nová, jež přirozeně přicházejí díky novým autorovým zážitkům, zvídavosti a především pozornému pozorování okolí. Kromě konstrukcí garáží a montážních hal se objevují zasněžené skleníky, zahrady, vodní nádrže, poslední zasněžená stébla trav, ježaté větvičky se sněhovými chomáčky, spící stromky zachumlané do ochranných obalů anebo staré patníky na okrajích cest, kudy Jiří Samek často a rád chodí či jezdí na kole. Od roku 2006 se do meditativních minimalistických výhradně černobílých kompozic vkrádá sytá barva. Jako první je to zralá žlutá, jež plní klasy podzimní kukuřice. Mnohem později vykukují ze sněhu barevné kapoty zaparkovaných aut a nakonec se objevuje umírněná, ale šťavnatá elegantní červená. Zdobí dekorativní fasádu tolikrát vyobrazeného kláštera v Polici nad Metují, sousedícího se Samkovými, je zábradlím spojující patníky anebo jako tenký proužek záložky se svíjí mezi stránkami knihy. Výstava Jiřího Samka je v Orlické galerii přístupna do 19. července, návštěvníky jistě potěší, že je přístupna po všechny dny v týdnu včetně pondělí.