Hned dvě z nových výstav jsou retrospektivní. Ta první je věnována osobitému výtvarníkovi – grafikovi Jiřímu Samkovi, jehož práce nesou nezaměnitelný rukopis. „Samkova díla byla a jsou opakovaně oceňována jak u nás, tak na mezinárodních grafických výstavách a sympóziích. Jeho grafiky potěší nejen oko odborníka, ale i obyčejného pozorovatele,“ říká na úvod kurátor Orlické galerie Mgr. Vlastislav Tokoš. Výstava mapuje tvůrčí cestu Jiřího Samka od 80 let minulého století až do současnosti. „Zachycen je Samkův vývoj od klasických linorytů až ke svébytné autorské technice linorytu tištěného z hloubky. Kromě minimalistických černobílých kompozic jsou na výstavě ke zhlédnutí taktéž barevné grafické listy. Jiří Samek hovoří výtvarným jazykem o svém obyčejném životě a s láskou poukazuje na prožívanou každodennost. Objevuje krásu tam, kde by ji jiní nehledali. Motivem se mu tak stávají konstrukce garáží, zasněžené skleníky, staré patníky na okrajích cest či poslední zasněžená stébla trávy,“ doplňuje V. Tokoš. Druhá z retrospektivních výstav Orlické galerie je věnována osobitému výtvarníkovi Michalu Burgetovi. Ten je, stejně jako výše jmenovaný Jiří Samek, rodákem z nedalekého Náchoda. „Výstava umístěná v sálech západního křídla 2. patra Kolowratského zámku se snaží obsáhnout všechny dosavadní roviny Burgetovy tvorby a zaznamenat její vývoj v určitém časovém horizontu,“ uvádí Vlastislav Tokoš. Zajímavý je samotný koncept výstavy, kdy námět obrazu je zpracován také v kresbě, grafice či akvarelu. Je tak možné sledovat vývoj díla i jeho proměny, stejně tak uvažování a rozmýšlení samotného autora nad tématem. V díle Michala Burgeta je možné často zahlédnout tu nejvyspělejší techniku – vojenskou, avšak nečekaně zakomponovanou v tradičně pojaté krajině. Zmíněné spojení témat nabízí dvě interpretace. V první z nich vidíme v Burgetových obrazech zachycenou fikci apokalyptického světa a ta druhá poukazuje na malířské ztvárnění autorovy minulosti tvořené jeho tužbami, sny a přáními. V pořadí třetí z nových výstav je věnovaná Věře Jičínské. Jméno této umělkyně není příznivcům Orlické galerie třeba dlouze představovat, protože jim je dobře známo. Tato výstava s mnohoznačným názvem poukazuje na to, že i tvorba Jičínské je stejně mnohovrstevnatá. „Prezentovány budou díla z několika malířských tematických okruhů připomínající studium Věry Jičínské v Paříži, její pobyt v Bretani a celou řadu dalších inspiračních zdrojů této výtvarnice. Kromě prací na plátně a papíře bude představena i řada osobních předmětů dochovaných v pozůstalosti manžela Jičínské, Prokopa Laichtera, které byly jistě součástí jejího inspiračního prostředí,“ upřesňuje Mgr. Vlastislav Tokoš. V rámci výstavy jsou taktéž představeny práce zapůjčené ze soukromé sbírky, které jsou nově objevené a veřejnost je měla možnost vidět naposledy před půl stoletím. S novou sezónou se dostalo velkých změn i stálé expozici Orlické galerie věnované tvorbě malířů Orlických hor a Podorlicka. Ta nově představuje tvorbu umělců v jiném kontextu, než bylo dosud obvyklé. Díla jsou komponována do tematických celků a evokují imaginární cestu. „Úmyslem bylo vytvořit dojem procházky krajinou, kde návštěvník projde lesem, odkud se může vydat buď vzhůru na vrchol Orlických hor či naopak sejít k okrajům lesů do polí, které jsou nedaleko vesnic a měst. Zde je možné za okny zahlédnout mnohá zátiší. Naše kroky se mohou vydat po silnicích nebo prašných cestách, na kterých můžeme potkávat také lidi. Tato procházka nám umožní opustit i figurální svět a vnímat pouze ten abstraktní plný barev, podob tvarů a struktur. Na závěr se můžeme pokusit s krajinou navázat dialog podobně jako Miloš Šejn či Milan Langer,“ uvádí Vlastislav Tokoš. Touto cestou nás provede více jak sto obrazů. Díky tematickému rozdělení je pak možné sledovat, jak konkrétní námět oslovil umělce a jak ho svým nezaměnitelným rukopisem ztvárnil. Setkávají se tak díla, u kterých bychom to nečekali a která jsou navzájem konfrontována. Pomyslná cesta stálou expozicí Orlické galerie je doprovázena zvučnými jmény umělců, jako jsou Antonín Slavíček, Antonín Hudeček, Vincenc Beneš, Václav Špála, Bedřich Piskač či Otakar Nejedlý.