Učila jsem na 1.LF v Praze předmět veřejné zdravotnictví, kde bylo také téma sociální péče o seniory. Kromě teorie jsem chtěla, aby budoucí lékaři poznali fungování domova pro seniory a tak jsem s nimi pravidelně docházela do domova seniorů v Hájích v Praze 4. Medikům se tam nikdy moc nechtělo, ovšem odcházeli s údivem, co vše se dozvěděli od seniorů. Je to veliký domov pro seniory, kapacita přes 200 klientů. Jeden africký studen odmítl zde pobýt z důvodu velikosti zařízení a s poznámkou, že u nich se o své seniory stará rodina. Byla jsem překvapena reakcí některých studentů, proč jsme tady. Objasnila jsem jim situaci a žádala je, aby zaklepali na pokoje a zeptali se, zda mohou chvíli pobýt. Ozvaly se hlasy, proč by to dělali. To mne rozzlobilo a uvedla jsem příklad, že zazvoním u jejich bytu, beze slova ho projdu a zase odejdu. Hovořila jsem o úctě ke stáří a o tom, že senioři tady mají svůj domov, slyší naše hlasy na chodbě a mají právo vědět, kdo je za dveřmi. Bylo to s nimi velice obtížné, uvědomila jsem si, jak málo se někteří stýkají s prarodiči. A tak jsem se rozhodla, že jim předvedu, jak se hovoří se starým člověkem. Zaklepala jsem na jeden pokoj, vešla se studenty dovnitř a oslovila jednu paní na 3 lůžkovém pokoji, zda nám dovolí, abychom se s ní seznámili. Byla přímo radostí beze sebe. Vyprávěla nám o svém životě, rodině…. A na závěr jsem se jí zeptala, co by si přála, co byl její sen. Přála si koupit kolečkové brusle. Při další návštěvě se mne ptala, zda jsem já brusle koupila. Sdělila jsem po pravdě, že jsem si myslela, že šlo o žert. S vážnou tváří zodpověděla, že nikoliv. Tak jsem se jí zeptala na velikost a sdělila, že budou asi stát 2 500 Kč. Souhlasila se zakoupením. Na obrázku vidíte, jaký byl stav jejich dolních končetin, byla upoutaná na lůžku. Sdělila jsem situaci staniční sestře, aby byla v obraze a ta souhlasila. Současně sdělila, že paní nemá kognitivní deficit. Brusle jsem zakoupila a náhodou mám stejnou velikost, tak jsem počítala s tím, že si je nechám. Další návštěva spočívala také v tom, že jsem zapojila studenty do debaty, zda si paní brusle zaplatí. Polovina byla se mnou a polovina byla skeptická. Dodnes lituji, že jsem neměla kameru, tu radost v očích staré dámy se nedá slovy popsat, dodnes na zářící oči a úsměv vzpomínám. Hladila je, zkoušela otáčení koleček. Jedna studentka se nabídla, že jí ukáže, jak se na nich jezdí a kolem lůžka na pokoji se projela. Brusle chtěla mít seniorka u sebe v posteli a chtěla je také vyzkoušet na své nohy, což jsme učinili, ani ji obouvání nebolelo. Tady je třeba připomenout, že nejdříve onemocní duše a potom teprve tělo. Příběh pokračoval tím, že syn si na mne její syn stěžoval, cože jsem to provedla. Ovšem staniční sestra mu sdělila, že maminka je svéprávná a může si koupit dárek jaký chce. A já jsem dodala, co koupil v poslední době mamince on? A co koupil své manželce? Třeba kožich, když v Praze tolik nesněží, visí ji ve skříni. Při další návštěvě jsem se dozvěděla, že jedna pracovnice pro radost staré dámy jezdila na pokoji a pak je zavěsila na klíč u skříně. Jak příběh dopadl? Stará paní brusle opečovávala, spala s nimi v posteli a po 3 měsících je darovala vnučce. Dodnes nevím, zda dobrovolně. (fotografie zvěřejněny s laskavým souhlasem Dany Klevetové a také milé seniorky)