Výstava potrvá do 22. května 2019 a je otevřena od pondělí do pátku v čase 09:00 – 18:00 hodin v Galerii T, Objekt společné výuky (Budova UHK A), Hradecká 1227, Hradec Králové. „Změna, opakování. Zdánlivě protikladné termíny. Když se snažíme zaznamenat děj, nebo prožitek pomocí filmu, či videa, nutně se musíme prokousat daností času. Příběh, nebo děj prostě v jednom momentě začne, na první scénu navazuje druhá, detail střídá celek a v naší představivosti se již se tvoří drama, asociace se spínají a my jen tiše vyčkáváme až vše dospěje ke klimaxu, rozuzlení, pochopení, zkrátka ke svému dobrému či špatnému konci. Co se však stane když konec je napojen na začátek, had požírá svůj vlastní ocas a vše se neustále opakuje? Ocitáme se ve smyčce“ dále pokračuje Tereza Severová. „Ať už je to Nietzscheho mýtus věčného návratu, který v ní můžeme spatřovat, nebo Sisyfovskou dřinu, běh myšky v karuselu, nebo jen neustálé tikání hodin které dokola odměřují ten stejný čas, nevyhneme se tíživým existenciálním pocitům. Ale opakování může být také příležitostí udělat věci znova a lépe. Samotná smyčka pak, jako nástroj uměleckého vyjádření ve formátu videa umožňuje umělcům zpřítomnit pohyblivý obraz. Příběhovou linii totiž jednoduše obchází a děj abstrahuje na to nejpodstatnější. Vymezuje video, tak jako rám vymezuje obraz. Někdy se také stane, že se při pohybu ve věčných kruzích dráha smyčky trochu odchýlí a přestává rotovat stále stejně, z kruhu se stává spirála. I v našich videích se občas již osvědčený princip trochu naruší, pak přichází změna, náhoda a překvapení. Stejně volně přistupujeme i ke kategoriím performance, záznam performance, postprodukce. Proč by video, které působí jako dokumentární záznam performance nemohlo být manipulované, pokud je onen postprodukční zásah formou, která nám pomáhá artikulovat sdělení? Nebo video koláž, která je celá sestavená z přivlastněného materiálu – z videí stažených z internetu – proč je hrozivě autentická?“ dodává. O studentech a jejich pracích: Michal Vu si vybral právě onen způsob video koláže, aby mohl studovat anatomii lidské hádky. Zabývá se ostatně už delší dobu tím, jak pomocí soudobých vizuálních prostředků popsat psychologické procesy. V jiné sérii videí, nazvané „Příliš brzo, příliš pozdě“ zase zkoumá fyzikální veličinu času pomocí jím sestaveného experimentu. S různými možnostmi chápání daného pojmu, jeho analýzou a následnou syntézou nezávislou na původní časové linii pracuje ve videu nazvaném „Změna“. Hana Jurčíková si vybrala výtah páternoster jako dějiště pro svou performance. V průběhu našeho života se setkáváme se spoustou příležitostí, nové možnosti se otevírají, život zlehka plyne k zářným zítřkům… stačí jen přijmout výzvu. Nebo raději až příště? Kristýna Kubaštová reaguje na podobné protichůdné sociální tenze snahou o nalezení rovnováhy prostřednictvím performance. Kateřina Klapková nastavuje pomocí zeleného pozadí možnost netypické reflexe naší krajiny, která už dávno není typická přírodními motivy, je to krajina člověkem modifikovaná, stejně jako je výsledný video obraz ve zpracování autorky. Martin Petrásek experimentuje s možnostmi video záznamu, který je natáčen ve velké rychlosti na rotujícím kole automobilu. Zpracování videa v těchto podmínkách vlastně připomíná fungování lidského oka, které také nemůže zaznamenat vše a slepá místa doplňuje. Výsledkem je velmi neobvyklý pohled na krajinu. Video vypadá, jako by bylo výsledkem mnoha obrazových manipulací, je však „čistým” záznamem bez postprodukčních úprav. Video instalace Martina Tomáše rozvíjí představu filmových oken jako mnoha obrazových vrstev , odkazuje tak nejen k soudobým možnostem postprodukce obrazu ale i logice Duchampova Aktu kráčejícího ze schodů, nebo i k stejnojmennému videu Jána Mančušky. Gesto ruky, která se ve video instalaci Štěpána Brýdla snaží proniknout zpoza zdi, nás může vést také k úvahám o možnostech nových médií a našich schopnostech komunikace.