Více informací a zajímavostí se pochopitelně dozvíte na cestovatelské přednášce, konané 14.2. 2015 v 15:00 hod. ve společenském klubu v Mokrém čp. 88. Rodinný tým Márových se skládá z: Jirka Mára – otec (Spisovatel, kameraman, řidič - V rodinném týmu má na starosti organizační přípravu expedice podle instrukcí a plánu syna. Na cestě většinou řídí auto a natáčí videokamerou. Po návratu pak přetváří zážitky do knižní a filmové podoby. Členové rodiny se pak údajně diví, kde všude byli a co tam dělali, zatímco otec tvrdí, že všechno se stalo přesně tak, jak to napsal). Jirka Mára – syn (Šéf, organizátor, motivátor - Jirka vybírá místa, která by chtěl vidět a expedice do nejmenších podrobností připravuje. Svou nezničitelnou vůlí a optimismem motivuje ostatní, aby mu splnili, co mu na očích vidí. Na výpravě se pak neustále tváří jako měsíček a je ze všeho nadšený. Ostatní honí k nepřetržité aktivitě a vysokému tempu života). Alena Márová – matka (Fotografka, týlový náčelník - Alena je autorkou drtivé většiny fotografií, které na výpravách vzniknou. Kromě toho balí věci, stará se o léky, jídlo i čisté prádlo. Přes její veškerou snahu na každé expedici všichni zhubneme a najít čistou ponožku je problém. Náš program je natolik náročný, že kromě zážitků není na nic jiného čas). Monika Márová – dcera (Ilustrátorka, řidič vozíku, doktorka - Monika se ráda a skvěle stará o bráchu, jeho vozík prakticky nepustí z ruky, teda pokud ho v nějakém složitém terénu nepřenášíme vzduchem nebo není na zádech otce. Odměnou za péči je obrovské množství informací, které má od šéfa z první ruky. Postupně se vypracovala na ilustrátorku knih a vzhledem ke studiu medicíny získává roli lékařky, ale naštěstí to ještě nikdy nebylo potřeba). Jak říká klasik: "Ten dělá to a ten zase tohle..." Prostě se nám to tak nějak potkalo. Na začátku jsme neuměli nic, pak jsme se každý něco naučili a výsledek se snad dostavil. A co vlastně umíme? Nebo si aspoň myslíme, že to umíme... „Možná tomu nebudete věřit, ale pravda to je, před pár dny jsme zahájili devátý rok pořádání našich cestopisných besed. Musím přiznat, že ani mně se to nezdá možné, ale od počátku si vedu statistiky a pečlivě zapisuju, kde jsme byli i kolik na nás přišlo diváků. Naše přednášky už vidělo 59 tisíc školáků, dospěláků, důchodců či vozíčkářů, což je, alespoň podle mě, úžasné číslo. Před devíti lety bych si rozhodně nemyslel, že se nám podaří oslovit tolik lidí. Vzpomínám si na besedy, kdy na nás přišlo méně lidí než deset a jednou dokonce pouze jeden a ten ještě omylem. Účast tehdy vylepšily tři knihovnice z vedlejších vesnic, reportér a kameraman z kabelové televize, takže to nakonec až tak strašné nebylo. Na mnohých místech jsme uskutečnili vůbec první cestopisnou besedu v historii obce a společně s pořadateli dělali velký krok do neznáma. Pravda, mnohdy to byla přednáška i poslední, ale většinou nás pozvali podruhé, potřetí a ledaskde i podeváté. Ba co víc, společné setkání sousedů a známých se tak uchytilo, že se potkávají pravidelně, několikrát do roka. A nezvou si jen nás, ale další cestovatele nebo odborníky z úplně jiných oborů, kteří mají lidem co říct. Jsme náležitě pyšní, že jsme mohli být na počátku pěkné tradice a přispět nebo možná rozhýbat společenský život na vesnicích. Někdo si možná řekne, jak nás může bavit pořád dokola povídat to samé. Upřímně říkám, baví a těšíme se na každou besedu, často se stane něco nového, nečekaného a navíc, vždycky příjemného. Nemáme snad jediný negativní zážitek a když se tak náhodou stane, časem se tomu stejně zasmějeme a původně nepříjemná historka se stane zábavnou. Tak třeba když nám na přednášce za každým druhým slovem skákal do řeči opilý návštěvník a pořád nás poučoval. Jeden by se z toho zbláznil a ostatní návštěvníci šíleli. Pak ho ale kdosi utišil či vyvedl a my se dodnes, na každé další besedě ve zmíněné obci ptáme, kde je Franta a proč nepřišel....a ostatní moc dobře ví, o čem mluvíme, zasmějí se a atmosféra je hned od začátku parádní. A jednou zase Alena polila pana starostu pivem a my se tomu s Jirkou dodnes pořád smějeme a pan starosta (dnes už pro nás Zdeněk) taky. Na některá setkání účastníci donesou jednohubky, koláče nebo vínečko. Taky se nám stane, že nám paní knihovnice něco uvaří či upeče nebo někdo z účastníků donese malý dárek. Nejsme nenažraní a nevyžadujeme žádnou pohostinnost ani dary, to si nemyslete. Mnohem důležitější je super domácí, rodinná atmosféra, která tímto vzniká. Máme krásný pocit, že jsou lidé upřímně rádi, že nás zase vidí, že se na nás těšili a že nám svým úsměvem dají najevo svou spokojenost. Bodejť by nás přednášky nebavily, vždyť je každá úplně jiná, pořád objevujeme nové a nové věci a setkáváme se se starými přáteli. Tím vším jsem vlastně chtěl říct, že už se nemůžeme dočkat, až se naše přednášky roku 2015 pořádně rozjedou a zase pojedeme na stará známá místa i do měst a vesnic, kde jsme dosud nikdy nebyli. Snad se z nich stanou oblíbené cíle našich dalších návštěv, kde získáme nové přátele. Taky musím přiznat, že nejbližší dvě besedy jsou pro nás docela stresující, budeme premiérově povídat úplně nové téma a to je vždycky krok do neznáma, i po tolika letech“. - poinformoval Jiří Mára (otec)