Hra je hrána v podání Víti Marčíka, dne 11. října 2014 v 19:00 hod. v Pelclově divadle, vstupné: 150,-Kč. Předprodej vstupenek od 29. září v Pelclově divadle a městském informačním Centru. Inscenace vznikla na motivy knihy Mystéro buffo italského spisovatele a dramatika Dario Fo, který v ní navázal na tradici lidových středověkých frašek a morálií. Využil v ní všechny avantgardní divadelní formy včetně divadla jednoho herce. Povídky: „Zrození potulného pěvce“, „Moralita o slepci a kulhavém“, „Svatba v kádi“ v sobě nesou poselství a výzvu k zamyšlení. To vše lidovou, humornou formou. VÍŤA MARČÍK SE PŘEDSTAVUJE: JSME RODINNÉ DIVADLO žijící na statku v Drahotěšicích, s poštou a policejní stanicí v Hluboké nad Vltavou. A i když často hraji a jsem na jevišti sám, tak bych bez své ženy, dětí a teď i zetě, vnoučat, snachy a babiček, jedna s námi bydlí a občas i hraje, i bez táty a tchána ( oba jsou už mrtví), ale i našich přátel a známých, hrát prostě nemohl. Nejsem vyučený herec ani loutkoherec, ani scénograf či muzikant a už vůbec ne umělec- to slovo mě dost uráží. Prý jsem „ zjev z Jižních Čech“. To se mi líbí, i když jsem Moravák. Asi jsem vypravěč, který často lže. Ale lžu kvůli Vám, protože kdybych mluvil pravdu, tak mi nevěříte. Ale popravdě, a to vážně nelžu, bych si nejvíc přál být „ komediant Boží“. Komediant Boha, který nemá tvář ani jméno a o kterém dohromady nic nevím, jen to , že nás !!!!!! VŠECHNY!!!!!!! neskutečně miluje. Setkání o.p.s. s Víťou Marčíkem: Víťo, děkujeme, že jsi přijal pozvání našeho hospicu Setkání. Můžeš prosím vysvětlit, jaký máš vztah k těmto zařízením a k lidem na sklonku života? Já děkuji, že můžu přijet. Ptáš se mě na vztah k hospicům - nejraději bych byl, aby vůbec nebyly. A tak, jak  by se děti měly rodit doma, tak  by se mělo doma i umírat. Ale já samozřejmě vím, že to tak bohužel většinou nejde. Ale netrápí mě to, protože daleko důležitější je, co bude následovat...potom...... U dětí POTOM do jaké rodiny se dítě dostane a jak bude milováno a jak bude žít. U umírajících  POTOM  znamená po smrti a někteří tvrdí, že po smrti není nic, jen smrt. Pak by ale tento náš život, který někdy trvá jen  několik minut, anebo hodin, anebo let nebo dokonce desetiletí, nebyl ničím. Jen ubohou epizodou odnikud nikam. Nezáleželo by na tom, jak žijeme a touha po dobru by byla úplně zbytečná. Nejdůležitější by bylo urvat co nejvíc, co nejvíc si užít a zneužít.  Ale tomu já nevěřím. Věřím, že jsme se pro něco, anebo pro někoho narodili a těch pár minut, co tu na světě jsme, se máme dívat kolem sebe, abychom to poznali. Jsme jako dítě v břiše, které nevidí svou matku, jen ji cítí. Umírání mi opravdu hodně připomíná narození - trpí obě dvě strany, ale pak máma konečně uvidí své dítě a obejme ho. Dochází k nádhernému setkání, a když je vše v pořádku i obrovské radosti. Název  SETKÁNÍ  se mi moc líbí. Jste totiž hodně blízko zázraku, setkání člověka s Bohem, dítěte s mámou. Jste blízko nové cesty, kdy na začátku je strach a bolest, ale potom.......... Nedávno jsem viděl film  WIT, ve kterém umírala mladá žena v nemocnici sama. Na konci k ní přišla na návštěvu její stará profesorka, rozhlédla se, zavřela za sebou dveře nemocničního pokoje, sundala si boty, lehla si  k umírající mladé ženě, objala jí a vyprávěla jí pohádku. Ta pohádka byla moc důležitá, ale ještě důležitější bylo, myslím si, to, že si ta stará žena sundala boty a objala svou umírající žačku. Vzpomněl jsem si, jak jsem se jednou po Vánocích v noci probral a slyšel vlastní srdce, jak mi tluče. Bylo to tak silné, že jsem ho cítil, aniž bych se dotýkal vlastního hrudníku. Říkal jsem si:"Co se děje?" A v tom okamžiku, z ničeho nic, přestalo. Dlouhá pauza... a pak zase zběsilý tlukot a po chvilce ticho. Dostal jsem strach, velký strach, který mě začal svírat, chtěl jsem vstát, ale spadl jsem, nemohl jsem chodit, nohy mě neposlouchaly, moje žena se probudila, pomohla mi do křesla, zavolala záchranku a pak mě objala, hladila a modlila se. Když jsem o tom pak přemýšlel, ze všeho nejvíc mě uklidňovalo objetí... Prosím vás, nebojme se vyzout si boty, lehnout si a obejmout umírajícího a vyprávět mu pohádku, anebo něco krásného, něco o odpuštění nebo něco, však vy si něco najdete. Anebo nemusíte nic, jen s ním tak ležte a objímejte ho, stačí zlehka. Co mi dává sílu k životu? Nedávno jsem četl kousek knížky Filosofie vína (Béla Hamvas), kde autor píše: "Dal jsem si těžký úkol napsat modlitební knížku  pro  ateisty. Je to těžké, neboť slovo Bůh nesmím používat a musím ho zaměnit za slovo Láska, víno, uzená kýta anebo odpuštění." To se mi moc líbilo. Odpověď tedy zní:  UZENÁ KÝTA. Neboť nejvíc provokuje a já, kromě toho, že jsem pohádkář, jsem taky provokatér. Mohu se zeptat na tvou rodinu? Mám  úžasnou rodinu, skvělou ženu a děti a celý, do dnešního dne, život a opravdu děkuji UZENÉ KÝTĚ za svou, ale nejenom svou, rodinu. Za celý svět a tento čas a myslím to opravdu vážně !!!!!. Jen mě mrzí, že v této krásné době, kdy máme svobodu a z materiálních věcí máme skoro všechno, musím mluvit o "uzené kýtě" a přitom myslím na LÁSKU. V  čem tkví smysl života? Myslím, že tkví v hledání. Hledání PROČ jsem tady. Vzkaz pro Rychnováky : Kdo nemáte problémy s alkoholem, pijte víno, ale jen zlehounka. Kdo nejste vegetariáni, dejte si kýtu, ale ne každý den. Kdo máte malé děti, zujte si boty, lehněte si k nim a před spaním jim vyprávějte pohádky. Děti se bojí usínání. Kdo nemůžete nic z toho, co vám přeji dělat, odpusťte mi...... Na co se ještě můžeme zeptat Víti i sami sebe : Co jsou moje skutečné hodnoty? Co je v mém životě to opravdu nejdůležitější? Za co jsem ochoten / ochotna zemřít? Kým skutečně jsem? O čem svědčí můj každodenní život? Co bych chtěl/a stihnout do své smrti? Aneb …………Láska, kterou jsi prožil/a, nikdy nezanikne…………! Po představení bude následovat beseda v přísálí s Víťou Marčíkem při dobrém vínu a kávě.