Válečný veterán Vasil Timkovič převzal čestné občanství města
V pátek 21. ledna navštívil českotřebovskou radnici Vasil Timkovič, aby zde oficiálně převzal čestné občanství, které mu bylo uděleno v minulém roce při příležitosti Dne válečných veteránů.
Nemůžete číst? Pusťte si audio.
Ideální na cesty autem nebo při práci.
Společně s Boženou Ivanovou, které bylo čestné občanství našeho města v minulém roce také uděleno, je pan Vasil Timkovič jedním z posledních žijících veteránů druhé světové války z našeho regionu.
Vasil Timkovič se narodil 21. března 1923 ve vesnici Skotarskoe na Podkarpatské Rusi jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině lesního správce. Studoval na gymnáziu v Mukačevě. Po německé okupaci Československa, kdy republika přišla také o Podkarpatskou Rus, se Vasil spolu se dvěma spolužáky z gymnázia rozhodl pro útěk za hranice.
Chlapci věřili, že je slovanští bratři přijmou přátelsky a dovolí jim bojovat za osvobození své vlasti. Sovětský svaz ale patnáctiletému Vasilovi otevřel bránu gulagu. Chlapce chytili hned za hranicí a dopravili do polského města Skole. Následně je přesunuli do věznice v Charkově, kde byli odsouzeni na tři roky za nelegální přechod hranice. Vasil si je odpracoval v táboře Pečorlag (Pečorský nápravně pracovní tábor), kde stavěl železniční trať Vorkuta – Moskva. Po skončení trestu dostal nabídku odjet do Buzuluku, kde se tou dobou formovala československá vojenská jednotka. V Buzuluku prodělal základní výcvik, účastnil se osvobozování Kyjeva a přes Duklu přešel na Slovensko. Tam ho zastihl konec války.
Jako občan předválečné Československé republiky viděl hlavní město Prahu poprvé v květnu 1945 při slavnostní vojenské přehlídce. Bylo mu 22 let. Na Podkarpatskou Rus, která se po válce stala součástí Sovětského svazu, se natrvalo už nikdy nevrátil. Rodina ve Skotarském o něm neměla žádné zprávy, a tak ho nechala vyhledat Červeným křížem. Vasil Timkovič se po tomto kontaktu do Skotarského vydal. Bohužel už nezastihl svého otce, kterého dva dny před jeho příjezdem odvedla NKVD. Bratr i tři sestry zůstali na Podkarpatské Rusi, Vasil Timkovič se vrátil do Československa. Dostudoval střední školu a dostal nabídku, aby zůstal u armády. V československé armádě sloužil celý život. Jako válečný veterán stál u zrodu místní jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí a dlouhá léta byl jejím předsedou.