„Nositelé titulu Mistr tradiční rukodělné výroby dokazují, že tradiční řemesla nezmizí ani se nestanou jen textem na stránkách knih a obsahem vitrín v muzeích. Díky jejich umu, trpělivosti, odvaze věnovat se jim a ochotě předávat své znalosti dál zůstávají zkušenosti našich předků živé a jejich výrobky nám mohou dělat radost i dnes. Za to všem oceněným patří velké poděkování a respekt,“ uvedl náměstek hejtmana pro kulturu Jiří Štěpán.

Titul Mistr tradiční rukodělné výroby Královéhradeckého kraje uděluje Rada Královéhradeckého kraje za významný přínos v oblasti tradiční lidové kultury, a to tvůrcům v oborech tradičních lidových řemesel a těm, kteří se významně zasloužili o jejich udržování a rozvoj za předchozí kalendářní rok. Nově je ocenění udělováno také významným osobnostem dlouhodobě působícím v oblasti tradiční lidové kultury. Součástí udělení titulu je i finanční odměna ve výši 10 tisíc korun.

Historie výšivky rybí šupinou je stará přes 150 let a rozšířená byla především v oblasti jihočeských rybníků. V Královéhradeckém kraji se ji od roku 2009 snaží oživit a předávat dál Andrea Kollová z Jaroměře. Jejím cílem je šířit povědomí o tradiční technologii a zachovat lidovou tradici pro příští generace. Od roku 2012 pak vede kurzy a kroužky pro děti. Podle jejích slov je nejnáročnější proces čištění a žehlení každé šupinky, aby byla rovná, nepraskala a nezapáchala. Poté z perleťových šupinek stříhá různé tvary a ty přišívá k textilnímu podkladu. Vznikají tak třeba spony, brože, obrázky, betlémy, vánoční ozdoby nebo ozdoby oděvů.

Kovářem a zámečníkem se Jan Šramar z Jaroměře stal v roce 2010. Vzhledem k zájmu o historii Josefova získal po dohodě s vedením města v roce 2019 prostor v Bastionu XII, kde vybudoval historickou kovárnu a nazval ji Pevnostní kovárna Josefov. Vznikají zde kovářské výrobky pro potřeby pevnosti i pro zákazníky z širokého okolí. Kromě práce s železem vede Jan Šramar ve své kovárně praktické ukázky kovářského řemesla pro děti.

Barvení látek takzvaným modrotiskem téměř zaniklo. Díky práci dvou nyní oceněných formířů se ale tuto tradici daří udržovat i nadále.

Tomáš Bartoš ze Dvora Králové nad Labem pochází z rodiny tiskařů, barvířů a formířů s více než dvousetletou tradicí. V roce 2024 vytvořil se svým otcem Milanem Modrotiskový ateliér Bartoš a v prvorepublikové dílně vyrábějí nové a opravují staré formy pro dvě poslední tradiční dílny modrotisku v Olešnici na Moravě a Strážnici, aby zůstaly zachovány staré vzory tradičního modrotisku. Ateliér funguje i jako galerie, kde se návštěvníci seznamují s technologií výroby forem i samotného modrotisku, a také se zde konají kurzy přímého tisku zažehlovací barvou.

Aleš Zelený se tradičním řemeslům věnuje od dětství. Zaměřuje se především na řezbářství a formířství a nyní se věnuje zejména výrobě a opravám modrotiskových forem. Spolupracoval také na obnově forem pro modrotiskovou dílnu v Olešnici. Ve své tvorbě využívá tradiční řemeslné postupy a usiluje o zachování těchto technik a jejich předávání dalším generacím. Jeho práce vychází z hluboké znalosti tradičních technologií, respektu k řemeslnému odkazu předchozích generací a snahy o jejich zachování a předávání dalším pokračovatelům.

V minulosti se oděvy šily převážně z nebarvené textilie. Teprve od 18. století se rozvíjely a šířily různé technologie barvení plátna a mezi nimi i takzvaný modrotisk. Tento postup spočíval v nanesení potiskové hmoty zvané pap na tkaninu, která chránila vzor před zabarvením. Po zaschnutí se potištěná látka barvila ve studené indigové lázni. K ručnímu vzorování látek používali barvíři tiskařské formy.