Jak se uvádí na stránkách: „Taneční mistři, manželé Š., pořádají každoročně tyto základní kursy pro mládež nejen v Náchodě, ale i v Hronově a v Novém Městě nad Metují. Již několik generací tanečníků a jejich partnerek se zdárně protančilo od úvodní hodiny přes "Prodloužené" až k "Věnečku" a snad každý z nich na tyto hodiny opravdu rád vzpomíná...“ Já jako fotograf na jedné prodloužené v Novém Městě nad Metují rozhodně na tyto taneční nezapomenu, rád vzpomínat rozhodně také nebudu, možná jen v těch nejčernějších snech. A toto je můj příběh. Jako fotograf oděn do černých kalhot a košile pořizuji snímky tančících párů. Pro snímek, který si chci pořídit z nadhledu, vyjdu na vyvýšené jeviště sokolovny. Netrvá dlouho a za mnou se ozývá rozčílený hlas vypouštějící z úst až vulgární slova. Po otočení je pro mne velkým překvapením, že těmito slovy a urážkami mě častuje právě taneční mistr. „Koukej vocať vypadnout, mazej dolu ty parchante jeden, ať tě tu už nevidím. Ty mně sem na pódium nelez.“ Opětuji odpověď a však v klidném duchu, ptám se, co ho tak rozčílilo a že si jen udělám dvě fotky a hned jdu pryč. (pozn. fotograf byl oficiálním fotografem na tanečních fotícím pro organizátory akce a mistr věděl předem, že se tam fotograf bude pohybovat) To na mne doslova začne skrze hučící reproduktor kapely zvyšovat hlas ještě více a nebojí se použít i výhružky. „Ti říkám mazej vocať nebo tě chytnu a rozbiju ti ten foťák to uvidíš. Vypadni odsud!!!“ Na to stačím jen odpovědět, že stačí vše snad říci v klidu, že se můžeme domluvit, a že snad takto by se taneční mistr neměl chovat. To celé však už nestačím doříct a v tu ránu mne táhne za ruku o kus dál za roh. V ruce pevně svírám svůj nelevný fotoaparát a snažím se ho chránit, aby ho nerozbil. Taneční mistr I.Š. z náchodského tanečního studia ještě říká nějaké výhružky, ale v tom okamžiku už nestačím ani poslouchat. Z ničeho nic už necítím, jak mne táhne. Jeho ruka mne drží za krk. Rychle přemýšlím co teď? Snažím se chránit stále fotoaparát a zachovat chladnou hlavu. Jeho ruku stále cítím na svém krku. Mistrův ukazováček a palec jako by se mne nechtěly pustit. Cítím, že nepřestává, ale prsty se mi zarývají čím dál tím více do krku a cítím, že se mi hůře dýchá. Těch pár vteřin trvá jako věčnost. Pustil mě! „Uff“, oddychnu si a ještě na něj stačím pokřiknout, že tohle už snad nemyslí vážně, že si snad dělá srandu, že takovéto chování jsem nikdy neviděl. On rychle kráčí pryč a já scházím z vyvýšeného místa v sokolovně dál od něj tak, abych toto nevídané chování trochu vstřebal. Celý incident se stal před první přestávkou, takže následuje přestávka. Musím to ze sebe dostat. Se svědkem události o tom mluvím a ta mi říká: „No já to viděla, to snad není možný tohle, to je opravdu už moc, tohle si snad nemůže dovolit.“ Chvíli přemýšlím o tom, co se stalo a jak se teď zachovat. Snažím se v sobě potlačit hněv a vše racionálně vyhodnotit. Je to tak, mé rozhodnutí po asi patnácti minutách nabývá konkrétních obrysů. Už do velké míry uklidněný z tohoto incidentu. Jdu za ním s tím, že po něm budu chtít vysvětlení, co se stalo a hlavně, že si myslím, že tohle už trochu přehnal, a že pokud se mi za své chování omluví, bude vše urovnáno. Přicházím ke stolečku v zákulisí, kde sedí kapela a taneční mistr stojí vedle a pokuřuje v sále cigaretu, z které mu občas upadne kus popela. Když mne zbystří, rozjíždí se vše nanovo. „Ty parchante co si to dovoluješ, říkám ti vypadni, táhni!“ Snažím se mu do jeho urážlivých slov skočit, což se mi po chvíli daří. „Hlavně se uklidněte, chci jen říct, že si myslím, že přeci jen tohle už bylo trochu moc. Ale pokud se mi za tento incident omluvíte, bude to vše vyřešeno a zapomeneme na to.“ Občas musím v této větě i zvýšit hlas, protože taneční mistr se stále dokola opakuje. S cigaretou v ruce mi říká, ať vypadnu a táhnu, že mě to řekl už několikrát, že se se mnou nechce bavit. Jedná se mnou jako s dítětem a vyhazuje, mezitím dokonce při tomto rozhovoru mezi nás dává oponu a staví se za ni a i skrze ni na mne doslova křičí. Vidím, že tudy cesta nevede a proto odcházím. Se slovy, že to tedy budeme řešit jinak, že to, jak mne škrtil, můžu třeba nahlásit na policii. A on za mnou ještě křičí, ať ho tam klidně udám. Je ten svět v dnešní době opravdu normální? Pan I. Š. si jistě titul taneční mistr nezaslouží, neb ke kurzům tance i k tanci samotnému odnepaměti patří služnost a galantnost. Tou opravdu taneční mistr neoplývá. Fotím už asi sedm let. Fotím nejrůznější události na nejrůznějších místech, ale tohle a takovéto chování jsem ještě nikde neviděl. A kvůli čemu tohle vše? Údajně kvůli nevhodnému oblečení a to černých kalhot a košile. Máte někdo s tímto pánem podobné zkušenosti? Jeho zásluhy, že naučil tančit už jistě několik generací milovníků tance mu jistě nikdo neodpírá, jen jak vidno, není vše takové, jak se na první pohled může zdát. I pod věčným úsměvem a knírkem se může skrývat agresivní člověk. Inu takto vypadá člověk, který učí Kurzy tance a SPOLEČENSKÉ VÝCHOVY. Zakončím tento článek jen jednou větou. Přál bych si více slušných a vychovaných lidí, kteří dokáží zvládat mezilidskou komunikaci, a tím více lidi, kteří by měli jít příkladem, což o tanečním mistru I. Š. z tanečního studia Takt rozhodně říct nelze. MF