Ale rozlehlá nástěnka na chodbě naznačuje něco jiného. Desítky fotografií i článků zachycující obraz povodňové zkázy v obci Jerlochovice, ležící poblíž Fulneku. A právě třicítce dětí a jejich vedoucím poskytl majitel chaty Josef Prát týdenní pobyt ve zdejším areálu zcela zdarma! "U nás to přišlo ve tři hodiny odpoledne. Nešlo to z potoku, byla to voda z polí, zatopila půlku obce a během dvou hodin zase odešla. Bylo to neuvěřitelně rychlé. Největší škody byly v zahradnictví u pana Bártka, je tady jeho vnučka. Pak u Karla Kociána a jeho příbuzných, má tu také rodinu," líčí mi u nástěnky obyvatel Jerlochovic a také velitel hasičského zásahu dobrovolných hasičů při povodních z počátku července Miroslav Zlámal. "Prostě spousta vyplavených domů, ale měli jsme to zase za čtyři dny uklizené, nebylo to tak strašné jako v Jeseníku, kde skočili s úklidem až minulý týden. Tam jsme jako dobrovolní hasiči také dva dny pomáhali," popisuje těžké okamžiky, které způsobil neúprosný živel. "Jde hlavně o ty děcka. Ony mají prázdniny, ale tam u nás vlastně zažívají jenom to špatné. Rodiče nemají čas s nimi někde jezdit, musí řešit jiné problémy. Když můžu mluvit o sobě, vesnice se složila, dali dětem hračky, vybrali peníze, bylo to opravdu perfektní," říká další dospělý účastník pobytu Karel Kocián. Oba pak svorně pochvalují pobyt v Orlických horách a skládají poklonu majiteli chaty, který s nápadem přišel - je to dobrá myšlenka. Člověk se odreaguje a myslí na příjemnější věci. "Děcka z Jeseníku byla pozvána na rekreaci od vojáků, ale jinak nevím, že by kromě pana Práta někdo takhle pomohl," dodává Miroslav Zlámal. Dětem se pobyt na Bedřichovce opravdu líbí. Při kreslení v jídelně se na mou otázku, co je tu nejlepší, vzájemně překřikují a trumfují. "Napadlo mě to, hned když jsem se dozvěděl o povodních. Máme celé léto vyprodané, ale jedno okénko ještě zbývalo a tak jsem šel do toho. Volba nakonec padla na Jerlochovice," líčí ředitel a majitel areálu Bedřichovky dvaašedesátiletý Josef Prát, bývalý zápasnický přeborník dodnes překypující energií. "Nejsem žádný zlatokop. Sem jsem přišel před šestnácti lety, líbí se mi tu a chci tady i umřít. U mě jsou děti na prvním místě. Je to srdeční záležitost a přeneslo se to i na zaměstnance. Podle mě je to konkrétní pomoc, lepší než posílat peníze na nějaké účty. Pomohli i další lidé. Byli tady Svobodovi z Pekárny Marta, která věnovala zákusky, byl tu ředitel banky, zapojili jsme obec Orlické Záhoří i jezdecký klub Ekolife," říká. "Asi by i víc lidí dokázalo takhle pomáhat, ale možná se bojí do toho jít nebo jim chybí nějaký impuls. Já jsem zápasník a tak se nebojím," zakončuje s úsměvem Josef Prát.