Jaká byla tahle olympiáda? Byla neskutečná. Česká republika končí na 16. místě v celkovém hodnocení národů! Dovezli jsme 5 medailí (dvě zlaté, dvě stříbrné a jeden bronz). Na zemi, kde nejvyšší hora sotva přesahuje 1.600 metrů a nemáme jedinou rychlobruslařskou halu, to je prostě pecka.

Pamatujete, jak jsem před dvěma týdny psala, že ty strakaté svetry od Alpine Pro vypadají jako zrnění televize po požití psychotropních látek? Beru to zpět. (Částečně.)

Víte, co se stalo? Fungovalo to. Když naši stáli na stupních vítězů, v tom bílém sněhu ty divoké barvy prostě zářily. Bylo to tak jiné, tak "naše", že jsem si tu divočinu nakonec zamilovala. Nebyla to nuda. A Raškovka 3.0 v té temnější modré? Tu si nechávám. Je elegantní a hřeje. Takže ano, móda letos nakonec: Úspěch (s odřenýma ušima).

Co mi utkvělo v paměti nejvíc a u čeho mi ukápla slza do zbytku prosecca?

• Dvojitý úder Metoděje Jílka a "Haly v poli"
  Absolutní král her. Metoděj Jílek nám ukázal, že led je jeho revír. Nejdřív stříbro na pětce a pak to rozbalil a vyrval zlato na 10.000 metrů! Nebo obráceně? Co už. Řvala jsem tak, že sousedi asi volali policii. Ale co následovalo, to byl čistý český surrealismus. Babišova „tiskovka” pět minut po dojezdu a „představení” projektu rovnou dvou supermoderních hal uprostřed zoraného pole? To nevymyslíš. Metoděj má dvě placky, my máme sliby a křečci polní mají nové sousedy.
• Zlatý šok Zuzany a stříbrná jistota Evy
  Snowboarding je náš národní sport, přátelé! Zuzana Maděrová nám v paralelním obřím slalomu vyjela zlato a já si musela jít zkontrolovat tep. A Eva Adamczyková? Ta si ve snowboardcrossu doletěla pro neskutečné stříbro a zkompletovala tak svou olympijskou sbírku. Zlato, stříbro, bronz – tahle neřízená střela s knírkem (nebo bez) má z her prostě všechno. Klobouk dolů, holky prknařský!
• Bronzová slza Terezy Voborníkové
  Biatlon. To je disciplína, která mě pravidelně stojí několik let života. Nakonec z toho pro nás letos byla "jen" jedna medaile, ale panečku, jaká! Když Tereza Voborníková v závodě s hromadným startem urvala bronz, bylo to tak dechberoucí, že jsme u obrazovek snad všichni kolektivně brečeli jak želvy.  A její bezprostřední hláška po závodě? "Nejlepší střelba je ta, kterou si nepamatuju." Tohle se musí tesat do kamene. Úplně přesně totiž shrnula ty nervy, které u toho máme i my na gauči.

Je pondělí. Televize mlčí. Nikdo neběhá na lyžích s puškou na zádech. Je to divné ticho.

Můj plán na tento týden je jasný:

• Detox. Vyměnit svařák za bylinkový čaj s citronem.
• Dohnat práci. (Šéfe, pokud to čteš, ten "Olympic-hrus" byl fakt zlej!).
• Kultura. Jak jsem psala o víkendu, vrhám se na filmy. Neporazitelní nebo Gerta Schnirch volají. Potřebuju pro změnu drama, kde na konci nehrozí státní hymna.

Díky, naši sportovci, byli jste skvělí! Byly to dva týdny emocí, na které nezapomeneme. A teď... zpátky do reality. 

Vaše Klára (aktuálně hledající ztracenou pracovní morálku)