Když jsem slyšela, že do kin jde film o parahokejistech s Ivanem Trojanem a Hynkem Čermákem, upřímně jsem se bála dvou věcí. První: že to bude depka. Druhá: že to bude ten typicky český, slzopudný kýč, co se snaží ždímat emoce na sílu. Mýlila jsem se. A jsem za to ráda.

Máme tu tři chlapy, kterým život rozdal karty dost mizerně. Radim (Tomáš Havlínek) byl nadějný sportovec, než se připletl do rvačky a skončil na vozíku. Petr (Hynek Čermák) je byznysmen, co si myslí, že všechno urve silou vůle (spoiler: neurve). A Bob (Ivan Trojan) je trenér, co už to vlastně zabalil. Co je na tom super? Že to nejsou žádní svatí hrdinové. Jsou to normální lidi, občas protivní, občas vtipní, občas zoufalí. A právě proto jim věříte. Když se pak potkají na ledě (respektive na saních), začne se dít magie. Ale ne ta hollywoodská, kde všichni zázračně vyhrají olympiádu. Spíš ta lidská, kdy zjistíte, že i když sedíte, můžete mít hlavu vztyčenou výš než většina chodících.

Kritici se shodují, že je to řemeslně pecka. Někteří sice brblají, že je příběh předvídatelný (ok, asi tušíte, že neumřou všichni v půlce filmu), ale upřímně – v dnešní době občas potřebujeme vidět, že věci můžou dopadnout dobře. Někteří diváci píšou, že je tam moc „osvětových řečí“, ale já jsem to tak nevnímala. Spíš mi to přišlo jako upřímná snaha ukázat, že život na vozíku nekončí. A jak říká Hynek Čermák: „Vznikl český velkofilm, jaký už možná nikdy nevznikne.“ A já mu to věřím. Neporazitelní nejsou dokonalý film. Některé dějové linky jsou trochu zkratkovité (třeba ta s Petrovým synem Patrikem mohla být hlubší), ale jako celek to funguje skvěle. Je to film, na který můžete vzít kluka, kámošku, co nesnáší sporty, a klidně i rodiče. Je to „crowd-pleaser“ v tom nejlepším slova smyslu. Uvidíte tam bojovnost, uslyšíte vtipné hlášky („Ty to máš za 500“ zlidoví, věřte mi) a odejdete s pocitem, že vaše problémy s vybitým mobilem nebo zpožděným vlakem jsou vlastně úplně v pohodě. Kam na to: Právě teď v kinech (a podle čísel je docela plno, tak bookujte lístky dopředu).