Rozená Fischerová, ročník narození 1920, chodila do dívčí školy, pak až do septimy do rychnovského gymnázia, oktávu absolvovala roku 1939 v královéhradeckém dívčím gymnáziu. Chtěla se přihlásit na medicínu, to ale už začaly platit norimberské zákony. 1941 se provdala za rodáka z Litoměřic Müllera, který své město musel opustit po mnichovské konferenci kvůli německému záboru - a navíc byl taky Žid. Tento absolvent brněnské vysoké školy textilní působil jako designér v Čermné nad Orlicí, ale z funkce jako Žid musel odejít. Vztahovala se na něj pracovní povinnost, nejdřív stavěl silnici na Budíně (směr z Rychnova na Vamberk), pak byl nakomandován na lesní práce v rychnovských Borovinách, kde dobýval pařezy a likvidoval s ostatními Židy polomy. Pak už jim vzali i kola, a tak do práce chodili pěšky, nemluvě o tom, že jako Židé měli omezenou nákupní dobu, nesměli chodit do parků, měli omezený příděl potravinových lístků a žili z úspor. A jeho žena Hana? Učila soukromě děti rodiny Deutschmannovy. "Ty přede mnou učil student rychnovského gymnázia Olda Serbousek. Ale jako árijec k nim nesměl docházet, ostatně Židi jako podlidi nesměli navštěvovat školu, a tak jsem jim opatřila knížky - s Honzíkem jste mohl mluvit jako s dospělým, byl abnormálně nadaný, už počítal."― "Do Terezína jsem přišla s rodiči a mužem Františkem 17. prosince 1942, předtím jsme všichni z transportu byli na jedné ubikaci tři dny v karanténě v královéhradecké obchodní akademii. Po třech dnech nás časně ráno pod bodáky vedli esesáci na nádraží, dobytčí vagony byly za nádražím, a odvezli nás do Bohušovic. To ještě nebyla dráha do Terezína, odtud jsme šli v příšerné zimě pěšky, v Terezíně jsme se museli úplně vysvléct a z povolených padesátikilových zavazadel nám vzali, co se jim hodilo, a na ubikaci jsme měli jen to, co bylo na sobě. Těch 50 kg jsme nikdy neviděli. Dělala jsem tam ty nejhorší práce, jaké si dovedete představit, jedny z nejhorších bylo uklízení mezi blázny. Pak jsem pracovala na infekčním oddělení v nemocnici, kde jsem prodělala záškrt, ale čistě náhodou jsem přežila. Zavolali ke mně starého doktora, ten se na mě podíval - to mně řekli až dodatečně - a začal strašně plakat, že mám záškrt. Německy řekl: Já ji zachráním, mně tady dcera umřela, a ona jí je podobná. Dal mně nějakou injekci, já nevím jakou, a odvezli na marodku, byla jsem na umření. Ale přežila jsem a pokračovala v těch ošklivých pracích. Můj muž dělal u vodohospodářské správy, byl tak chráněn před transporty. Nikdy jsme nevěděli, na koho to přijde, ale pořád jsme byli v Čechách, byli tam taky čeští četníci, jeden z Javornice – Oldřich Škop se jmenoval, několikrát nám do Terezína tajně přivezl proviant, to byla otázka života a smrti. Pak tam byl ještě nějaký Jaroslav Toman z Klášterce nad Orlicí u Žamberka, ten nám občas zprostředkoval nějaký ten dopis a jídlo. To byla údržba života. Měla jsem omrzlou nohu, čtyři dni jsem byla nemocná a mezitím se otvíralo - my tomu říkali - loupání slídy, výroba izolační hmoty pro rakety V2. Vyšlo najevo, že kdo bude plnit normu, bude chráněn před transporty a tam jsem se udržela až do konce. Opravdu to byly náhody"― "Do Rychnova jsem se vrátila 12. května 1945, přijel pro nás autodopravce Havel, zpunktovala to doktorka Ledečová, v Habrové měli textilní továrnu, jeho navlíkla do pyžama, aby vypadal jako vězeň. A pak jsem tam jela ještě jednou pro zbývající lidi, nechtěli nás tam málem pustit – byla karanténa, pan Kandler z Kyšperka dal auto. Ten pak měl později s komunisty strašné problémy. Moje maminka se odtamtud vrátila těžce nemocná, pracovala v šicí dílně, kde spravovala uniformy z fronty. Na otce jako vojáka v 1. válce zpočátku platilo, že byl chráněn před transporty, ale v roce 1944 všechny tyto výhody padly a všichni muži – i můj manžel – šli do transportu, ten poslední odjel 28. října 1944 do Osvětimi. Z 90 tisíc v Terezíně nás přežilo 9 tisíc. A Karel Poláček? "Do Terezína přišel se svou přítelkyní Dorou Vaňákovou, to byla velká láska, a odjížděl do Osvětimi stejným transportem jako můj otec 16. října 1944. Já jsem ho viděla těsně předtím, než nastoupil do transportu, byl tak zuboženej, když odjížděl, kost a kůže, to byla ruina. On už do Terezína nepřišel v nějaké velké kondici, nebyl nijak sportovně založený, byl to člověk, který věčně seděl v kavárně nebo něco psal, nebyl sportovec. V Terezíně měl přednášky, na několika jsem byla, dokonce mně dvakrát poskytl lísteček, že můžu do sprch. On byl v Terezíně mezi Čechy jako spisovatel známý a oblíbený, ostatně tam byly světové kapacity, a dělaly nejhorší práce. Třeba docent Stern už tenkrát operoval oči, to se dělá teď, nebo chirurg Löwy. Z nich se nevrátil nikdo.