Zastavme se v jeho rodném Rychnově nad Kněžnou u sousoší stejného jména, jsou tu Josef Zilvar z chudobince, Čenda Jirsák se psem Pajdou, Éda Kemlink, Péťa Bajza a Tonda Bejval. 1. Sousoší Bylo nás pět, dílo profesora hořické kamenickosochařské školy Michala Moravce, stojí od června 2003 přímo proti Národnímu domu. Odhaleno bylo za přítomnosti Karla Smyczka, režiséra televizního zpracování stejnojmenné knihy, a představitelů klukovských rolí. Pokud Vám vytanulo na mysli, jestli má i Rampepurda ze stejného Poláčkova díla svou sochu, pak vězte, že ano, a to od téhož autora na Rampuši v Orlických horách. Tu však koncem června 2009 rozbila při vichřici ulomená větev na tři velké kusy a stovky malých kousků. Opravil ji a koncem srpna 2009 pak nainstaloval Moravcův žák Hynek Mráz. 2. Že jste viděli televizní film Do Královéhradeckého kraje za Karlem Poláčkem ( HYPERLINK "http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/404235100031020-po-stopach" www.ceskatelevize.cz/ivysilani/404235100031020-po-stopach)? Tak jen opravme: 1. Poláček se nenarodil v domě na rohu Starého náměstí a Palackého ulice, na němž je sice pamětní deska, ale o nějakých 200 metrů ve stejné ulici níž. Jeho rodný dům byl zbourán roku 1974 v souvislosti s asanací středu města a na jeho bourání se internacionálně podíleli sovětští vojáci. 2. Habrováci nebyli z Chaloupek (ty tvoří soubor kdysi řemeslnických dvojdomků pod zámkem ve středu města) a Habrová je okrajová část města. 3. Kdopak ví, že existuje opera Bylo nás pět, zdálo se mi… (2001). Na text Adolfa Goldflama  ji napsal rychnovský rodák Zbyněk Matějů. Ten k tomu před časem řekl: „Podnět k této opeře dal Karel Smyczek, s nímž jsem spolupracoval na dvoudílném filmu podle Poláčkova Vše pro firmu, který televize pravidelně uváděla. Karla Smyczka jsem tehdy oslovil ke spolupráci na opeře - chtěl dělat Bylo nás pět. Seznámil mě s Arnoštem Goldflamem, ten se do libreta s velkou chutí pustil, Státní opera nám nabídla uvedení a operu si objednala. Libreto osciluje mezi dvěma Poláčkovými náměty Bylo nás pět a Se žlutou hvězdou (deníku Karla Poláčka z roku 1943), celý děj opery je jakýmsi vzpomínáním v lágru na dětství a jsou zde vážné i komické scény. Oba jsme s Arnoštem Goldflamem nechtěli, aby Bylo nás pět byla jen prvoplánová legrace, ale hledali jsme klíč k hlubšímu podtextu, který Arnošt našel propojením obou knih.“ K uvedení ve Státní opeře však nedošlo  4. V pražském Divadle ABC bude 22. března 2014 ve výroční den Poláčkova narození premiéra činohry Bylo nás pět (nový scénář Arnošt Goldflam, nová hudba Zbyněk Matějů, kde bude i pět árií z jeho opery a dobové písně). Doplňme, že královéhradecké Klicperovo divadlo uvedlo 19. května 2012 v premiéře hru Bylo nás pět a že její derniéra bude 17. ledna 2014. Tam však jako autoři hudby jsou uvedeni Pavel Horák & His Melody Boys. 5. Připomeňme aspoň my tady Poláčkovu bustu, díla Ladislava Zemánka: 1967 byla slavnostně odhalena šikmo naproti Poláčkovu rodnému domu (byl u toho i Josef Škvorecký jako zástupce Svazu československých spisovatelů), v březnu 1992 pak přenesena na symbolický Slavín mezi kostel Nejsvětější Trojice a starou zvonici (tam ji spoluodhalovala Poláčkova dcera Jiřina Jelinowiczová) a v červnu 2003 byla beze slávy přemístěna na náměstí Karla Poláčka. 6. Prvním a dosud jediným nositelem Novinářské ceny Karla Poláčka byl brněnský básník Jan Skácel. Ten toto ocenění převzal 25. října 1967 v rychnovském Domě osvěty, nynějším Národním domě, z rukou tehdejšího předsedy rychnovského městského národního výboru. 7. Vnuk Karla Poláčka Martin Jelinowicz (*1947) žije od roku 1969 v kanadském Torontu, tam také 1984 vydal ve Škvoreckého nakladatelství Sixty-Eight Publisheres 59stránkové Poláčkovy „Poslední dopisy Doře“. Začátkem 60. let byl studentem rychnovské Vyšší průmyslové školy strojnické. Podle jeho maminky (Jelinowiczovi žili po 2. světové válce v Praze) Martina nechtěli v Praze přijmout do střední školy, a protože rychnovská průmyslovka měla pověst svobodomyslné školy (řečeno slovy jeho maminky), šel studovat sem. 13. října 2006 mně mailoval: Asi pred rokem mi psali z Republiky, ze se nekdo zajima o prelozeni 'Bylo' do anglictiny. Jak to hodlali nazvat, nevim, ale domnivam se, ze 'There were five of us' je naprosto spravny a vystihujici preklad nazvu. Mel jsem tehdy malou debatu ohledne tohoto prekladu. Jednalo se o to, ze nektere veci proste prelozit nelze. Nejde jen o prekonani jazykovych prekazek, ktere jsou u Polacka (a  u humoristu vubec) znacne. Obecne se jedna o tom, jak predstavit dilo ctenari, jenz vyrostl v uplne jine epose a v naprosto jine civilizaci. Anglosaska civilizace a ceske malomesto Polackova mladi jsou dva svety, ktere se nedaji porovnat a ktere si nikdy nebudou rozumet.  Jsou nesoumeritelne. Anglosaske deti jsou, pouzito pocitacoveho nazvoslovi, uplne jinak naprogramovane, nez byly deti ceske, i kdyz vsichni mame od prirody stejne hardware, tj mozky. Domnivam se, ze Polacka a ceske humoristy je vhodne prekladat  do slovanskych jazyku. Takhle to citim ja. Pojednani o konkretnich rozdilech v 'naprogramovani' deti anglosaskych 21. stoleti a ceskych na prelomu 19. a 20. stoleti  by mohla leckoho zajimat. MJ. Toronto. 8. Nahrávka rozhovoru s Martinem Jelinowiczem, pořízená roku 1992 ještě ve starém studiu rozhlasu Hradec Králové, je zařazena ve Zlatém fondu Českého rozhlasu. Další s ním nahrálo toto studio v nových prostorách v srpnu 2005. 9.  V roce 2002 vydalo nakladatelství Likaklub 191stránkové České soudničky aneb Copak je to platný, v nichž je zastoupen třinácti soudničkami i Karel Poláček. Škoda, že v úvodní poznámce není uvedeno správné datum Poláčkova úmrtí 21. 1. 1945, potvrzené poláčkovskými sympozii. Podle Martinova přání převzal dva výtisky této knihy rychnovský městský úřad a jeden jeho češtinář na rychnovské průmyslovce. Honorář ve výši 2 tisíce korun nechal M. J. poukázat Psímu útulku v Lukavici u Rychnova nad Kněžnou. 10. Dceru Karla Poláčka Jiřinu Jelinowiczovou, matku Martina a Tomáše Jelinowiczových, dostala doslova na poslední chvíli po záboru naší republiky 1939 do Anglie družka Karla Poláčka Dora Vaňáková (ta s ním pak taky šla do koncentračního tábora a zahynula v Osvětimi). Jiřina Jelinowiczová, která od roku 1969 žila v Kanadě a v tamním North Yorku zemřela v květnu 2001, byla autorkou překladů knihy Never Cry Wolf současného nejčtenějšího kanadského spisovatele Farleye Mowata. Ta poprvé u nás vyšla 1968 pod názvem Nedělejte poplach a podruhé, jazykově revidovaná, roku 1997 pod názvem Vlci aneb Nedělejte poplach. Mrzuté bylo, že vydání této knihy provázely nepříjemnosti: Za první vydání nedostala překladatelka zaplaceno a ve druhém vydání bylo její příjmení zkomoleno na Jelowiczová. (Něco o tom vím, na její žádost jsem jí pomáhal po 30 letech vymoci honorář. Neúspěšně, sorry. A za zkomolení příjmení se jí taky nikdo neomluvil.) 11. Abychom nezapomněli, pak tedy anglicky Bylo nás pět = There Were Five of Us, známe však i přetlumočení pod názvem HYPERLINK "Obrázky/polacek_bylo%20anglicky.jpg" We Were a Handful. A jak že se řekne Bylo nás pět německy? Dovolte starému panu učiteli názorně: V Drážďanech každý rok probíhá tzv. čtení z české literatury na velice zvláštních místech podle toho, o kterou knihu se jedná. Např. Kafkův Proces četli v soudní síni, jinou na nádraží a další v továrně. Z Poláčkova Bylo nás pět se předčítalo ve sloním pavilonu drážďanské zoologické zahrady. Důvodem byl drobný fakt, že Bylo nás pět bylo do němčiny přeloženo pod názvem HYPERLINK "Obrázky/Kniha_Bylo_nemecky%202.jpg" Wir fünf und Jumbo a vyšlo v roce 2001 v nakladatelství Deutsche Verlags-Anstald GmbH Stuttgart-München. A protože Jumbo je jméno slona z této knihy, je nám pak jasné, proč čtení ve sloním pavilonu. Mimochodem - v tiráži je pečlivě vytištěno i s háčky a čárkami Die Originalausgabe Bylo nás pět erschient im Verlag Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1994. Přijměme teď proto s porozuměním to, co jsme si vypsali, jen pro neironické pousmání. Ono přeložit tuto knihu do němčiny nebylo ani trochu jednoduché (v překladu jsou ponechány u jmen naše čárky i háčky), a tak je třeba chválit, chválit a chválit. A teď tedy ty příklady: Ješiňáci Ješiňáks, Habrováci Habrováks, Dražáci Dražáks, Kozí Kuncka Ziegen-Kuncka a Habrová Habrová-Gebiet. 12. Městské zastupitelstvo v rodném městě Karla Poláčka, které se konalo 9. prosince 2013 v Národním domě naproti sousoší Bylo nás pět, schválilo pojmenování šesti nových ulic, které vznikají v části města zvané Sibiř II. Z nich pět tak nese do budoucna jména pětice kluků plus pana Fajsta (co buřta zblajz), tedy Bajzova, Zilvarova, Kemlinkova, Bejvalova, Jirsákova a Fajstova. Sousoší Bylo nás pět se stalo známým, zrovna teď jsme tu zastihli černocha. Fotil se tu na památku, slovo dalo slovo, a tak víme, že pochází z Ugandy, žije v Německu a mluví i španělsky. A že kdysi kolem tohoto místa, kde sousoší Bylo nás pět je, šel i budoucí prezident Miloš Zeman se svými rychnovskými spolustraníky z ČSSD, je taky pravda. A s ním jich bylo taky pět.