Pro náhodné návštěvníky této oblasti pod Orlickými horami je to překvapení, když je vidí koledovat s pomlázkami, ženy pak s vařečkami, samozřejmě ozdobenými pentlemi. To aby vyšlohaly mužské nebo kluky či - ty samozřejmě jen symbolicky -  kluky na rychnovském sousoší Bylo nás pět,  tedy Petra Bajzu  s kamarády, hrdiny  Poláčkovy knihy Bylo nás pět. Ostatně Poláček je rodák.  A tatínkové či dědečkové jim udělají na památku fotografii  Za koledování dostávají děvčata a ženy při holčenčí koledě, jak se tu taky dívčí koledě říká, vajíčka či nějakou sladkost stejně tak jako chlapci o Pondělí velikonočním při té klučenčí. Ostatně na koledu se dřív chodívalo v Podorlicku i o Zeleném čtvrtku nebo děvčata v úterý po Velikonocích. Např. v Ohnišově na Dobrušsku přicházely děti do síně, zpívaly Pochválen Pán Ježíš Kristus / my jsme k Vám přišly na Zelenej čtvrtek“ a hospodyně obdarovala koledníky sušeným ovocem, jablkem či chlebem. V některých vesnicích pod Orlickými horami chodili chlapci na koledu v Pondělí velikonoční s pomlázkou a děvčata - také s pomlázkou - v úterý po Velikonocích. V německy mluvících vesnicích Orlických hor, které lemují horizont této oblasti, se této koledě říkalo v horském nářečí šmerkustn a kloppagiín z německých slov klappen a gehen = klapat a chodit. Němečtí hoši totiž chodili s řehtačkami a klapačkami.  Koledníci při ní museli ochutnat svěcený mazanec, to aby se hospodyně nehněvala, a odříkávali Ene bene ustn, ich bin zu dir šmerkustn. Pro vědecké doplnění nahlédněme do 328stránkové etnografické antologie či spíše encyklopedické publikace nedávno zemřelého etnografa, folkloristy a znalce duchovních i uměleckých památek východočeského regionu Rudolfa Zrůbka Jaro, léto, podzim, zima s podtitulem Duchovní dědictví Orlických hor. V dnešní době až neskutečně působí fakt, že v roce 2005 ji vydala Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky s půvabnými ilustracemi Lidmily Lojdové, také Rychnovačky. (Jejím dědečkem byl propagátor turistiky v Orlických horách Jindřich Štemberka, který se zasloužil o zřízení a vytyčení hřebenové Jiráskovy horské cesty a z jehož popudu byla vystavěna Masarykova chata na Šerlichu.) Budiž podtržen i fakt, že tato čtyřdílná kniha s německým résumé, mající obdobnou hodnotu jako Plickův Český rok, zachycuje vědecky důkladně v ročních obdobích lidovou duchovní kulturu Rychnovska, Dobrušska, Novoměstska, Králicka, oblasti Orlických hor i nyní polského Kladska. Příklady autor cituje v češtině i v orlickohorském německém dialektu - v tom je bezesporu tato práce ojedinělá pro německý národopis v širokém slova smyslu. Řečeno jinými slovy, celoživotní autorova snaha zafixovat slovesné dědictví tohoto kraje spočívala v trpělivém sběru svědectví českých i německých pamětníků, přepisech rychle zapomínaného místního německého dialektu a studiu archivních materiálů. Ještě jinou velikonoční specialitu mívalo centrum této oblasti Rychnov nad Kněžnou, pro Němce tehdy Reichenau an der Knieschna. Do konce první republiky jí byla valbiska nebo taky balviska, zábava soukenické mládeže o Hodu božím velikonočním a Pondělí velikonočním. Takových valbisek bývalo ve městě až pět. Majitel balviska je nechal zhotovit ze dvou 10 až 14metrových hrází, tedy klád, podbil je prkénky a vnitřek vyplnil cihlářskou hlínou. Ty se pak uhladily a vysypaly popelem ze dřeva a vznikl tak jakýsi žlab, na jedné straně o výšce 1,3 metru, dole zakončený jílovištěm, a nahoře můstkem neboli štábcem. Vajíčka se koulela, a komu dál, ten vyhrával a hrávalo se do noci. Zakončeme jednou ze Zrůbkem zaznamenaných velikonočních koled: Svatý Petr dřímá / hoď nám flaši vína./ Abychom se napili / pánaboha chválili / rozkoše koše / hoď nám půl groše / na cejnovou misku / hoď nám po penízku. / A ta paní předobrá / koledy nám podala./ Zaplať jí to svatý Petr / svatý Ján/, naposledy Pán Bůh sám.

____________________________________________________________ PhDr. Rudolf Zrůbek, etnograf, folklorista, regionalista, hudební skladatel, uměnovědec, okresní konzervátor památek, organizátor spolkového života (mj. Sdružení přátel přírodních a historických památek Podorlicka), byl autorem tří divadelních her a víc než 300 odborných článků a studií z etnografie, folkloristiky a regionálních dějin Rychnova nad Kněžnou i nejbližšího okolí. Osobnost, navazující na ty, kteří byli spojeni s jeho rodným Rychnovem nad Kněžnou - jmenujme namátkou - Hynek Vysoký, znalec antické literatury a zakladatel Archeologického ústavu Karlovy univerzity, August Sedláček, profesor rychnovského gymnázia, autor Hradů, zámků a tvrzí království českého, Otmar Vaňorný, překladatel antické literatury,či Hugo Toman, zachránce Anežského kláštera v Praze před jeho zničením. Život Rudolfa Zrůbka, tohoto vědce par excellence, byl předznamenán absolutoriem místního reálného gymnázia (o rok později tu maturoval jeho přítel Jiří Šlitr), ale neminulo ho ani totální nasazení v továrně, kde se opravovaly nádrže pro letecké motory. Po válce se mj. krátce vrátil do otcovy firmy. Únor 1948 přinesl její znárodnění a začátek prvních poválečných peripetií - zaměstnání ve Stuze Dobruška, Krajském výrobním družstvu Hradec Králové a Konstruktivě.1963 - 1974 pracoval v Okresním muzeu v Rychnově nad Kněžnou, 1968 uzavřel promocí dálkové studium etnografie s folkloristikou a dějin umění a poté dokončil i dvousemestrové studium muzeologie. Další peripetie začaly v roce 1972, kdy se souhlasem nadřízeného odboru kultury ONV otiskl ve dvou číslech národopisného západoněmeckého časopisu Jahrbuch für ostdeutsche Volkskunde rukopis o vánočních obřadních zvycích a hrách z Orlických hor. Za to byl později nazván revanšistou, protože údajně spolupracoval se sudeťáky. V té době byl už na základě konkurzu jmenován zastupujícím ředitelem okresního muzea, ale ne ředitelem definitivním, to z důvodů politických. Z rozhodnutí sekretariátu OV KSČ dostal výpověď se zákazem práce v kultuře a následovalo víceleté zaměstnání pomocného skladníka u podniku Elektrizace železnic Praha. Z Československých hudebních nástrojů Hradec Králové pak odešel v roce 1983 do důchodu a teprve poté mu byl - důchodci - přiznán doktorát filozofie, který už roku 1968 vystudoval na etnografii a dějinách umění na Karlově univerzitě v Praze. ______________________________________________________________ Citujme ze Zrůbkova díla: D í v č í k o l e d a je tu pak i další nedořešenou otázkou, proč se k obchůzce " se smrtí " / asi až později i s " lítem " přidružila v tomto termínu i koleda. Víme, že tato předvelikonoční koleda byla právě a především rozšířena ve východních Čechách, kde se v jiné formě udržela až podnes. Už dnes k libovolnému nápěvu se dochovalo mnoho dívčích koledních říkanek .Z těch starých vybíráme ukázky : Fiala, růže kvésti nemůže, až jim Pán Bůh pomůže, abychom se napily, Pána Boha chválily. Zaznamenal nám ji Bohumil Žloutek, rodák z B y s t r é h o u Dobrušky. Také druhá se stejným nápěvem a rytmem pochází z téže obce. Na Smrtelnou neděli Maria přečistá, uslyšela novinu, že jest Pána Krista, miláčka nevinného vedou před Piláta. Pláče Matka svatá, nemůže mu pomoci, ani vysvoboditi, Matka požehnaná, od židů zahnaná, zaplať Pán Bůh za ten dárek, který jste nám dali, abyste se po smrti do nebe dostali. Odměnou za kolední zpívání dostávala děvčata dobré pečivo, později cukroví, barevná malovaná vajíčka, někde jenom drobný peníz, nebo ořechy apod. V několika zdejších obcích chodila děvčata s "lítem" až na Z e l e n ý č t v r t e k dopoledne. Většina jejich koled opěvovala radost z příchodu jara, nebo líčila utrpení Pána Ježíše v hodinách jeho smrti. Vyskytly se i koledy žertovného obsahu,jako t yto : / Z J e š t ě t i c / Na Smrtelnou neděli buďte, páni, veselí, že vám léto neseme s červenými vejci s žlutými mazanci, Jaký je to mazanec, bez koření, bez vajec ? Fiala, růže kvésti nemůže, až jim Pán Bůh pomůže ! / z B o r o h r á d k u / Mořena, Mořena, kam jsi klíče dala ? dala jsem je, dala svatýmu Janu, aby nám otevřel do nebe bránu : Svatý Jiří vstává, zemi odmykává, aby tráva rostla - travička zelená, růžička červená, fiala modr / ze S l e m e n a / Stojí kostelíček na vysoké hoře u něho jsou mramorové dveře, a za těmi dveřmi tři svaté panny stojí, zeptejte se, jak které říkají ! Ta první, svatá Kateřina a té druhé svatá Magdaléna a ta třetí Pána Krista Máti. Ona nám slíbila všem koledy dáti, Po koláčku rohatém, po krejcárku kulatém. Zaplať jim to svatý Jiří, svatý Jan, Naposledy Pán Bůh sám ! / z J e š t ě t i c / Skoč, panenko, do vody, vyber pánům jahody ! Proč bych já tam skákala, sukénku si máchala ? Kdepak bych ji sušila ? za kamny v koutku, na zeleném proutku. Proutek se zlámal, slepičku zahnal, slepička běhá po dvoře, vajíčko se válí v komoře ! / z R y c h n o v s k a koleda s lítem / Pojďte, páni, bez meškání, odkud stromek zelený, tam kde krásně v jarním čase ptáčkové šveholí. Matička mi líto dala, abych vás tu potěšila, že už bude teď konce tej zimy a ledovce. Já maličká a chudobná o koledu vás prosím, nepouštějte chudobnou, za to žádám a prosím. Pánbůh vám zase nadělí, jak kdo má taky na poli, opatruj vás Pán Bůh sám a pak ještě svatý Jan ! / z B ě s t v i n a V a l u u Dobrušky /: Kdo chce do světnice jíti, musí dřív za kliku vzíti a sám sobě otevříti. Prosil bych vás, pana strejce, aby mi daroval vejce, však on spravuje slepice. A vy také, panímámo, vejce na mně kouká samo, věřím, že mně bude darováno. Binovačka se čepejří, že mně děvečka nevěří, poženeme se do dveří a ze dveří šup do síně, tam si něco vyšupíme, co najdeme, všecko sníme ! Teď konečně čas nám přišel, že má býti každý vesel ! Pochválen buď Kristus Pán, já jdu na koledu k vám ! Ještě do 30. let 20.století se v O h n i š o v ě udržoval zvyk, že večer na Smrtelnou neděli po dívčí koledě, věšeli chlapci děvčatům po koledě na strom, na hodně viditelné místo, vycpanou ustrojenou " bábu ". Totéž se zase opakovalo s panákem večer před chlapeckou velikonoční koledou na Boží hod. Každá strana stavěla na noc hlídky, ale většinou " bábu " nebo " dědka " neuhlídalo. po několika dnech se ošklivá figura se stromu shodila a utopila v rybníku. Šlo tedy zase o variant " smrtky " a její zničení. Podobně nám tento obyčej popsal i vykreslil prof. Karel Rozum, pilný národopisný badatel, který i v Podorlicku zachoval nejednu tradici.