Petr Stančík má neotřelý a navýsost mo derní pohled na motiv; to slovo moderní nechť je chápáno ve smyslu neotřelý a vysoce kultivovaný. Jeho stylizo vané řezbované artefakty jsou výtvarně čisté. S jeho díly se měli možnost diváci seznámit mnohokrát v Česku, Polsku i Německu a třeba pro nedaleký Skuhrov nad Bělou vytvořil v roce 2005 sochu rytíře Mutiny Skuhrovského, prvního zná mého majitele skuhrovského panství. Socha rytíře Mutiny v plné zbroji je vytesána z 200 let starého dubu o průměru 170 cm, který rostl v oboře colloredo-mansfeldského zámku Opočno, a umístěna je na bývalém hradním nádvoří skuhrovského hradu. Středověká pověst o záchraně místního hradu uvádí, že když skuhrovský Mutina odjel se svou družinou, jeho hrad napadl Klečka z Klečkova. A pro tože na hradě zůstala jen Mutinova manželka s fraucimorem, bránily se, seč mohly, a když začaly používat k obraně syrečky, nepřátelé odtáhli. Ke svému dílu uvedl s humorem sobě vlastním Petr Stančík (narozený, jak sám říká, devět dnů po Hirošimě): Jedinou výhodu to mělo v tom, že tenhleten strom neměl původ, zatímco Mutina ano, a tak z neurozeného dřeva vznikl urozený Mutina. Sice nevíme, kdy se narodil, kdy umřel ani jak vypadal, takže z toho důvodu vznikla taková abstraktní improvizace, která nakonec vypadá velice kon krétně. Práce to byla hrozná, dub je tvrdý, dělal jsem na tom od začátku prázdnin. Z původně 40 met ráků má teď socha slaboučkých 14. Když mně strom přivezli, tak se všichni v Prorubkách, kde mám chalupu, divili, co si Stančík koupil za topení. A když jsem začal tvrdit, že to bude socha, tak jsem byl pro smích. Tak ať se přijedou podívat do Skuhrova. Petr Stančík se dostal k výtvarnému umění náhodou. Ve 23 letech utrpěl těžký úraz páteře (nalomený obratel), a když po půl roce stonání byl stále v náchodské nemocnici a přestával věřit v uzdravení, přinesl mu ošetřující lékař "kudličku", aby třeba něco vyřezal, že se mu rozhýbají prsty. Stalo se, rozpohyboval je, pak i vše ostatní, vyřezal loutku, pak druhou a nakonec se z nemocnice dostal. Učil tělocvik a matematiku, a v roce 1983 vystudoval postgraduální studium výtvarné výchovy na UK Praha, později pak obor rozšířil i o výpočetní techniku. Prošel řadou učitelských míst, od "pas ťáků" přes základní školy až po střední, nyní učí osmým rokem výtvarné předměty na zmíněné SŠUP v Ústí nad Orlicí. Pracuje se dřevem (zásobu dřeva mám do 150 let), od šperků na dívčí šíje po čtyř metrové sochy, maluje a tvoří grafiky, jeho touhou je kámen (přivezl si už z Králík dva mramory) a velkým snem je práce v kovu. Vystavoval a vystavuje na mnoha místech Česka, v zahraničí vystavo val v Polsku, Německu a naposledy v Maďarsku. Na Rampuši mají sochu Rampepurdy, známé z Poláčkova Bylo nás pět. Jejím autorem je Michal Moravec, profesor sochařsko-kamenické školy v Hořicích. O prázdninách před dvěma lety těžce doplatila na červnovou vichřici, kdy z líbezného díla, které tu stálo šest let k velké radosti místních i kolemjdoucích, zůstaly tři velké kusy a stovky úlomků. Stalo se neuvěřitelné - sochu pečlivě obnovil Hynek Mráz, žák jejího tvůrce, a zde tak stojí opět v plné kráse. Kdo by nevěděl o té pohromě, nevěřil by, že byla tak poničená. Od stejného sochaře Michala Moravce je v nedalekém Rychnově nad Kněžnou, rodišti Karla Poláčka, sousoší pětice kluků z oné knihy, odhalené za přítomnosti režiséra onoho televizního zpracování Karla Smyczka a představitelů klukovských rolí. Osvěžme si z Poláčkova Bylo nás pět: Kristýna, ta mne tahá z postele, vstávej, lenochu, je čas do školy. Já s ní zápasím a křičím: “Nech mne, ty Rampušando,“ neboť ona pochází ze vsi Rampuše, která jest položena vysoko v horách. A umí česky jako německy, se svými příbuznými mluví po haťalácku jako ti mužové, co přivážejí dříví z hor. „Tak abys věděla, od dneška se jmenuješ Rampepurda,“ ona se směje jako blázen, ona má šamstra a bude se vdávat. Na cestě se stavím pro Bejvala Antonína a tomu okamžitě oznámím, že Kristýna jest vlastně Rampepurda a jemu se to líbí. Tak se směje. Dejme do širších souvislostí – vesnice v tomto koutu Čech jsou mimořádně spojeny s výtvarnými umělci – Rybná nad Zdobnicí (dříve Německá Rybná) s Herbertem Masarykem a Antonínem Slavíčkem, Javornice s Vojtěchem Sedláčkem, Slatina nad Zdobnicí s Alešem Kubíčkem a Pěčín s Janem Trampotou i Leošem Kubíčkem.