Pro náhodné návštěvníky je překvapení, když vidí chodit po koledě vyšňořené malé holčičky i větší děvčata s pomlázkami a ženy pak třeba s vařečkami, to vše samozřejmě ozdobené pentlemi. Při holčenčí koledě, jak se na Rychnovsku říká, je to stejné jako při té klučenčí na Pondělí velikonoční - kolednice dostávají vajíčka či nějaké sladkosti. Tradice velikonočního a předvelikonočního koledování je v tomto regionu mimořádně silná. Pokud jde o samotný Rychnov nad Kněžnou, ten míval - kromě dívčí koledy - až do konce první republiky i další specialitu - valbiska nebo taky balviska. Bývala to zábava soukenické mládeže o Hodu božím velikonočním a Pondělí velikonočním a takových valbisek bývalo ve městě až pět. Jeho majitel je nechal zhotovit ze dvou 10 až 14metrových "hrází" (klád), podbít prkénky a vnitřek vyplnit cihlářskou hlínou. To se pak uhladilo a vysypalo popelem ze dřeva. Vznikl tak jakýsi žlab, na jedné straně o výšce 1,3 metru, dole zakončený jílovištěm, a nahoře musel být můstek neboli štábec. Vajíčka se koulela, a komu dál, ten vyhrával. Hrávalo se do noci. Tento zvyk - na rozdíl od dívčí koledy - se však už nezachoval. Jak uvedl rychnovský etnograf Rudolf Zrůbek, na koledu se dřív chodívalo v Podorlicku i o Zeleném čtvrtku nebo děvčata v úterý po Velikonocích. Např. v Ohnišově přicházely děti do síně a zpívaly "Pochválen Pán Ježíš Kristus / my jsme k Vám přišly na Zelenej čtvrtek" a hospodyně obdarovala koledníky sušeným ovocem, jablkem či chlebem. V německy mluvících vesnicích v Orlických horách se koledě říkalo v horském nářečí kloppagín z německých slov klappen a gehen (klapat a chodit) - němečtí hoši totiž chodili s řehtačkami a klapačkami. V některých vesnicích pod Orlickými horami chodili chlapci na koledu v Pondělí velikonoční s pomlázkou a děvčata - také s pomlázkou - v úterý po Velikonocích. ***** Výběr ze Zrůbkova rukopisu (2002) Knihy jarní, letní, podzimní a zimní z Orlických hor Dívčí koleda je tu pak i další nedořešenou otázkou, proč se k obchůzce "se smrtí" / asi až později i s "lítem" přidružila v tomto termínu i koleda. Víme, že tato předvelikonoční koleda byla právě a především rozšířena ve východních Čechách, kde se v jiné formě udržela až podnes. Už dnes k libovolnému nápěvu se dochovalo mnoho dívčích koledních říkanek.Z těch starých vybíráme ukázky: Fiala, růže kvésti nemůže, až jim Pán Bůh pomůže, abychom se napily, Pána Boha chválily. Zaznamenal nám ji Bohumil Žloutek, rodák z Bystrého u Dobrušky. Také druhá se stejným nápěvem a rytmem pochází z téže obce. Na Smrtelnou neděli Maria přečistá uslyšela novinu, že jest Pána Krista, miláčka nevinného vedou před Piláta. Pláče Matka svatá, nemůže mu pomoci, ani vysvoboditi, Matka požehnaná, od židů zahnaná, zaplať Pán Bůh za ten dárek, který jste nám dali, abyste se po smrti do nebe dostali. Odměnou za kolední zpívání dostávala děvčata dobré pečivo, později cukroví, barevná malovaná vajíčka, někde jenom drobný peníz, nebo ořechy apod. V několika zdejších obcích chodila děvčata s "lítem" až na Zelený čtvrtek dopoledne. Většina jejich koled opěvovala radost z příchodu jara, nebo líčila utrpení Pána Ježíše v hodinách jeho smrti. Vyskytly se i koledy žertovného obsahu, jako tyto: / Z J e š t ě t i c / Na Smrtelnou neděli buďte, páni, veselí, že vám léto neseme s červenými vejci s žlutými mazanci, Jaký je to mazanec, bez koření, bez vajec? Fiala, růže kvésti nemůže, až jim Pán Bůh pomůže! / z B o r o h r á d k u / Mořena, Mořena, kam jsi klíče dala ? dala jsem je, dala svatýmu Janu, aby nám otevřel do nebe bránu. Svatý Jiří vstává, zemi odmykává, aby tráva rostla - travička zelená, růžička červená, fiala modrá. / ze S l e m e n a / Stojí kostelíček na vysoké hoře u něho jsou mramorové dveře a za těmi dveřmi tři svaté panny stojí. Zeptejte se, jak které říkají! Ta první, svatá Kateřina, a té druhé svatá Magdaléna a ta třetí Pána Krista máti. Ona nám slíbila všem koledy dáti, Po koláčku rohatém, po krejcárku kulatém. Zaplať jim to svatý Jiří, svatý Jan, Naposledy Pán Bůh sám ! / z J e š t ě t i c / Skoč, panenko, do vody, vyber pánům jahody! Proč bych já tam skákala, sukénku si máchala? Kdepak bych ji sušila? za kamny v koutku, na zeleném proutku. Proutek se zlámal, slepičku zahnal, slepička běhá po dvoře, vajíčko se válí v komoře! / z R y c h n o v s k a koleda s lítem / Pojďte, páni, bez meškání, odkud stromek zelený, tam, kde krásně v jarním čase ptáčkové šveholí. Matička mi líto dala, abych vás tu potěšila, že už bude teď konce tej zimy a ledovce. Já maličká a chudobná o koledu vás prosím nepouštějte chudobnou, za to žádám a prosím. Pánbůh vám zase nadělí, jak kdo má taky na poli, opatruj vás Pán Bůh sám a pak ještě svatý Jan! / z B ě s t v i n a V a l u u Dobrušky / Kdo chce do světnice jíti, musí dřív za kliku vzíti a sám sobě otevříti. Prosil bych vás, pana strejce, aby mi daroval vejce, však on spravuje slepice. A vy také, panímámo, vejce na mně kouká samo, věřím, že mně bude darováno. Binovačka se čepejří, že mně děvečka nevěří, poženeme se do dveří a ze dveří šup do síně, tam si něco vyšupíme, co najdeme všecko sníme ! Teď konečně čas nám přišel, že má býti každý vesel! Pochválen buď Kristus Pán, já jdu na koledu k vám! Ještě do 30.let 20.století se v Ohnišově udržoval zvyk, že večer na Smrtelnou neděli po dívčí koledě, věšeli chlapci děvčatům po koledě na strom, na hodně viditelné místo, vycpanou ustrojenou " bábu ". Totéž se zase opakovalo s panákem večer před chlapeckou velikonoční koledou na Boží hod. Každá strana stavěla na noc hlídky, ale většinou " bábu " nebo " dědka " neuhlídalo. Po několika dnech se ošklivá figura se stromu shodila a utopila v rybníku. Šlo tedy zase o variant " smrtky " a její zničení. Podobně nám tento obyčej popsal i vykreslil profesor Karel Rozum, pilný národopisný badatel, který i v Podorlicku zachoval nejednu tradici.