Na její závěr vystoupil s úspěchem rychnovský Prausův sbor pod vedením Dagmar Zemánkové s pásmem méně známých vánočních koled. Výstava, na níž bylo 175 exponátů a mj. jen na stromech bylo zavěšeno 1332 ozdob, byla věnována Josefu Korejzovi-Blatinskému a tvůrcům králických betlémů, mezi vystavenými artefakty byly také artefakty Hany Šromové z Třebešova, čerstvé nositelky Zlatého kolovratu. Toto ocenění jí předal před Vánoci hejtman Královéhradeckého kraje Lubomír Franc.

13. prosinec (na svatou Lucii) byl spojen s průvody s Lucií nebo Luckou (někde v předvečer). Kde se v horách pěstoval len a předlo se, tam se říkalo „luca napucá“ (luca = plné vřeteno příze). Lucie, která proto nosívala v uzlíčku pazdeří, vřeteno a v ruce nůžky, nestrašila, ale chodila hospodářům přát požehnanou budoucí úrodu. V německých materiálech jsou zmínky o tzv. krvavé Lucii, s níž se strašily děti. V ten den bylo zvykem, že staří lidé začali číst a modlit se pravidelně až do Vánoc z Janova evangelia. 21. prosinec svatý Tomáš byl v Podorlicku považován za patrona krajkářek, např. v Rybné nad Zdobnicí se pravidelně konal věneček zdejších i okolních krajkářek, který trval až do druhého dne. 23. - 24. prosince Dlouhá noc, při níž v tkalcovnách při Zlatém potoku na Novoměstsku i jinde se ještě na počátku 20. století za tkalcovskými stavy pracovalo celou noc jen s malou přestávkou, kdy podle štědrosti zaměstnavatele dostávali dělníci hrníček čaje nebo kávy s vánočkou. Jen na Štědrý den pracovali někde až do poledne. 24. prosinec Štědrý den je spojen s mnoha zvyky, připomeňme méně známé - někde za svítání hospodář řezal louče ke svícení, neboť věřil, že ona louč, před východem slunce vyrobená, má zvláštní tajemnou moc. Jejich svazeček (Wetrerspane), uložený na půdě za komínem, chránil stavení před bouří či krupobitím. V Přestavlkách u Chocně chodila ráno na Štědrý den dům od domu Perychta, oděná v bílé sukni, přes hlavu bílý šátek nebo prostěradlo, na pomoučené tváři jí vynikala řada velkých vysedlých zubů, vyřezaných z řepy nebo měkkého bramboru, v ruce držela nůž, ve druhé koš, z něhož vybírala malé dárky (jablka a hrušky); kvůli přesnosti uveďme, že šlo o pohanský obyčej a navíc byl doložen jen v této vesnici. Podle křesťanské tradice se v ten den udržoval všude přísný půst od masa, odpoledne začínalo přípravou a strojením jesliček – do mechu se zabodávaly figurky „daráků“ okolo malého chléva, kam se uchýlila Svatá rodina ( na Orlickoústecku a Českotřebovsku malovaných na papíře, na Králicku a celé oblasti Orlických hor s podhůřím vyřezávaných ze dřeva). Jesličky se stavěly do rohu světnice, mezi okna či nade dveře a večer se u nich rozsvícela olejová lampička nebo lojové, později stearinové svíčky. Strojení vánočního stromku bylo ještě do poloviny 19. století záležitostí spíše městských domácností, ale rychle se tento zvyk rozšířil i do nejzapadlejších horských chaloupek. Kde byl malý stůl a ve světnici málo místa, věšeli stromek, ozdobený papírovými řetězy, pozlátky, bronzem nabarvenými borovými nebo smrkovými šiškami, ořechy a drobnými perníčky, za vršek ke stropu. Ve Vamberku se k obědu podávala zelňačka s vařenými solenými a nemaštěnými bramborami, k večeři připravovali jídla „na desatero“ - houbového kubu, rejžovou nadívajnu se sušenými houbami, hrachovou polévku, čočku na husto, vodvárku, někde později rybu. Připomeňme tu i jeden podivný obyčej z Kosteleckých Horek (snad na ochranu pytláků) – na Štědrý den měla děvečka na hnojišti napříst nití, sbalit je a dát hospodáři, aby až půjde do lesa pytlačit, byl neviditelný a hajný ho nechytil. Velmi starým štědrovečerním obyčejem bylo pečení domácích oplatek v železných kleštích oplatečnicích nad otevřeným ohništěm; čerstvé oplatky se slepovaly medem. Takové oplatečnice zhotovil místní zručný kovář a vyzdobil na vnitřní straně bohatými ornamenty, křesťanskými symboly nebo jenom monogramem. 25. prosinec Hod Boží vánoční byl ve starověku uznáván jako svátek slunovratu, křesťané mu dali nový smysl a určili jej za oslavu narození Spasitele (návrat Světla na tuto zemi). Krajovou zvláštností německých obyvatel Orlických hor, zvláště na Rokytnicku a Králicku, bylo obdarování malých dětí až tento den po ranní modlitbě; naděloval Ježíšek, Christkindel či Christkindla. Tento den (i následující dny starého roku) chodívali zvoníci v Rychnově nad Kněžnou a v přifařených obcích zpívat a koledovat, to až do roku 1885, kdy jim koledu městský úřad zakázal. Na Dobrušsku i Rokytnicku v Orlických horách se v ten den měnívali čeledínové a děvečky; když odcházela děvečka ze služby, dostávala na cestu chléb nebo něco k jídlu, říkalo se tomu „mládě“. 26. prosinec na svatého Štěpána, křesťanského prvomučedníka, patřil tradičně koledě kantorů, kostelníků, hrobníků a jiných dospělých prosebníků i dětí. Připomeňme si ten den jednou štěpánskou koledou ze Slemena: „Půjdeme tam, půjdeme tam / k panímámě nahoru,/ ať nám dá, co nám dá,/ třeba s mákem housku. / Ať je tvrdá, jak je tvrdá,/ já ji přece slousknu.“ Ta pravá štěpánská koleda však musela aspoň jednou zmínit jméno světce, takže citujme tu z Rychnova nad Kněžnou: „Koledy, koledy, Štěpánku,/ co to neseš ve džbánku? / Nesu, nesu kvasničky / na ty malý buchtičky. / Buchtičky se spálily,/koláče se upekly. / Zatoč se, koši,/ dej nám po groši,/ zatoč se, víšku,/ dej nám po penízku./ A ta panímáma dobrá / koledičku přeci dá./ Zaplať jim to Pán Bůh sám,/ naposledy svatý Ján.“ – Starší formu kolektivní koledy udržovali na ten den divadelníci ještě do počátku 19. století ve Vamberku předváděním vánoční jesličkové hry; skupinu tvořili dva andělé, tři pastýři, Panna Maria a svatý Josef. 27. prosince (svátek Jana Evangelisty) radili někteří lidé hodně pít víno, aby hadi v příštím roce neškodili. Někde dávali i krávě kousek chleba, namočený ve víně, aby ji někdo celý rok neuřkl. 28. prosince na Mláďátka nemělo chumelit, aby se děti neosypaly a nestonaly. Mládež neměla s ničím nebezpečným zacházet, proto děvčata ani nešila. Ve větších německých horských obcích se dlouho udržovala stará tradice – v ten den drželi svátek příslušníci poctivého cechu ševcovského a scházeli se, slavnostně oblečení, na ranní mši. Vysvětlení je z biblického příběhu, kdy zlí sluhové a biřici krále Herodesa na rozkaz probodávali tělíčka (tedy kůži) betlémských neviňátek, aby i Ježíška připravili o život. Proto v ten den obuvníci a příštipkáři nepracovali, protože i oni přece museli při své práci probodávat kůži; a to se neslušelo, aby se památka nevinných dítek jakkoliv zneuctila. 31. prosince Silvestr -ani bujné veselí neotřásalo dříve venkovskými chalupami, neboť většina lidí trávila onen večer po návratu z kostela doma v kruhu své rodiny. Jen někde střelecké spolky, ale i jednotlivci, oslavovali střelbou nebo odpalováním z hmoždířů. V Ohnišově a okolí nazývali Silvestr malým Štědrým večerem, ale jídlo bylo chudší. Podle zdejší staré tradice měli na Silvestra volný den mlynáři. Tady končíme, následovaly pak Nový rok, Tři králové (6. ledna) a Hromnice (2. února), ale to už je jiná kapitola. Takže nám zbývá jen virtuálně poděkovat dr. Zrůbkovi.