Když Václav Šplíchal a Marie Otavová vydali před třemi lety 285stránkovou sličnou publikaci „Člověk a dřevo v orlickém a podorlickém kraji“ ve formátu A4, byl to knižní počin, jaký se u nás neobjevuje jen tak hned. Kdopak by znal začátkem 21. století koptáře s koptem, máselníky s dřevěnou putnou, kvasničkáře s pivovarskými kvasnicemi, kohátníky (dobyvatele pařezů), drvaře (dřevaře), haluzáky (odváželi pokácené kmeny), trákaře nebo taky austrákaře (nosiče, pomahače), valiče dřev nebo tak valiče drev (plavili dříví, mezi nimi byli pltníci a voraři), dřevníky (překupníky dřeva), výtoníky (výběrčí poplatků za plavení dřeva), lesáky (obchodníky s prkny), prknaře, pilaře, struhaře, dehtáře, kolomazníky, smolaře, popeláře (pálili dřevo na popel), draslaře, flusaře či korábníky (získávali a prodávali kůru stromů výrobcům kůže). Nestačí? Pak tedy kdo zná pintery, brdaře, dřevaře, nádobníky, neckaře, rourníky, mostníky, šindeláře, ohradníky, plotaře, lodnaře, stolečníky či stoličníky, truhličníky, lavičníky, lůžkaře, postelníky, pokladníky, loculifiesy (výrobce rakví), kolebečníky (vyráběli kolébky), tornatáře nebo taky struhaře, pohárníky, číšíře, kalamářníky, vrhcábníky, šachovníky, přesličníky, vřetenáře a paterníky. To vše s odborným a čtivým výkladem a dokumentací. Tolik úvodem. Nu a koncem roku 2007 se stal vydavatelský zázrak – stejní autoři vydali ve spolupráci s Historickým ústavem Fakulty humanitních věd Univerzity Hradec Králové (tam byla také představena) a Občanským sdružením Zlaté ruce v Letohradě 702stránkovou zhruba 3 kg vážící reprezentativní práci „Poselství dřeva“ ve formátu A4 jako 1. svazek edice Zlaté ruce (s podtitulem "Poselství dřeva - most mezi minulostí, přítomností a budoucností - historická paměť – svědectví – vize"), to s fotografiemi Jaromíra Ježka a dalších autorů. Toto monumentální dílo s celorepublikovým záběrem z vydavatelství GolemPress Letohrad hodnocené v 16 dobrozdáních mj. jako projekt 21. století, vychází s podporou nadace jedenácti největších podniků papírenského a dřevařského průmyslu „Život a dřevo“ a navíc i hejtmanů tří krajů - Královéhradeckého, Pardubického a Vysočina. Že jde o dílo, vydané na křídovém papíře, opatřené za každou kapitolou českým, německým a anglickým résumé a s rejstříky jmenným a místním, je stejně tak pravda. Dovolte uvést názorně příklad dvou v publikaci uváděných betlemářů: Vyjděme z faktu, že jejich artefakty vyjely před Vánoci roku 2004 do Londýna a poté do skotského Edinburghu. Jeden z nich vyřezal Ladislav Štichauer z Rychnova nad Kněžnou, ten druhý vytvořila Anna Vítová z Vysokova u Náchoda. Ani jeden z nich by se za svého života nikdy nepodíval za hranice a přitom vytvořili díla, která v 21. století důstojně reprezentovala českou kulturu. Za vším tím stál honorární generální konzul České republiky Paul Millar; ten tuto zápůjčku ze sbírek Třebechovického muzea betlémů zprostředkoval a zajistil finanční prostředky z darů českých občanů žijících ve Skotsku a dalších mecenášů na úhradu nákladů nutných k bezpečnému převozu a vystavení těchto artefaktů v katolické katedrále St. Mary´s hlavního města Skotska. Přepravu těchto artefaktů hradilo naše velvyslanectví v Londýně. České betlémy měly na britských ostrovech velký úspěch, na Vánoce roku 2004 o nich psal britský tisk a jejich fotografie se objevily na titulních stránkách. Jeho Eminence Keith Patrick kardinál O´Brien oběma betlémům požehnal v novogotické katedrále (na pravém snímku ho vidíme, jak žehná Štichauerovu betlému) za účasti skotských dětí a sboru české menšiny, který zazpíval naše koledy. Od Paula Millara vím, že si pan kardinál dal zhotovit svoje novoročenky s těmito betlémy (vlevo je s betlémem Anny Vítové). Zpátky k Ladislavu Štichauerovi, málem zapomenutému českému géniovi. V této publikaci se mj. dočteme: Narodil se 22. června 1874 v Rychnově nad Kněžnou v početné soukenické rodině. Jako šestiletý byl zasažen bleskem a zdravotní postižení nesl po celý život. Pohyblivou mu zůstala jen levá ruka, školu nedokončil, dřel v soukenické továrně a tam měl další těžký úraz. Pracoval pak krátce v soukenické valše, až se stal obecním metařem, bydlel v chudobinci a byl pak známou a svéráznou postavou města. Staří Rychnováci vám povědí, že vyřezával různé figurky a soubory betlémů. K těm větším patří betlém děkanského kostela svatého Havla, ten můžeme vídat každoročně o Vánocích, nemluvě o těch dalších v soukromém držení. A že Ladislav Štichauer vytvořil i pannu na jelenu ze znaku města (Rychnov nad Kněžnou připomíná tento rok 750. výročí první zmínky), je taky fakt; zemřel na Mikuláše roku 1950 v Albrechticích nad Orlicí. Zbývá jen poděkovat neskutečně činorodým autorům Václavu Šplíchalovi (*1932), bývalému řediteli Muzea zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštném v Orlických horách, a Marii Otavové (*1960), ředitelce Městského muzea v Žamberku. Být to ve folku, zvolal bych: Umí!