Nejde o nahodilost, z minulých výstav v těchto prostorách si připomeňme namátkou tři tamní expozice: výstavu obrazů Kamily Nelibové-Barabášové, doplněnou květinovým aranžmá Ines Šťovíčkové a oděvy z přírodních materiálů od Heleny Makrlíkové, předloňskou výstavu 18 meditativních a imaginativních obrazů Heleny Bednářové z Pohoří u Dobrušky a loňskou výstavu olejomaleb Markéty Adámkové z Kameniček u Hlinska. Je se tedy na co se těšit i letos. Potštejnský (*1930) Vladimír Plocek vyrůstal v učitelské rodině v nedaleké Polomi a poté v Sudslavi, absolvoval reálné gymnázium v Kostelci nad Orlicí a Pedagogickou fakultu v Hradci Králové (obor matematika - výtvarná výchova), pak učil v Potštejně, Doudlebech nad Orlicí, Vamberku a Kostelci nad Orlicí . První výstavu měl 1977 v Potštejně a poslední letos v Letohradě (mezitím 1981 Sudslava, 1986 Hradec Králové, 1994 Letohrad, 1999 Lhoty u Potštejna a Rovensko u Zábřehu, 2000 Ústí nad Orlicí, 2001 Letohrad, Lanškroun a Sopotnice, 2002 Vejprty, 2003 Rovensko u Zábřehu na Moravě, 2004 Kostelec nad Orlicí a Kuks, 2005 Choceň a Brandýs nad Orlicí, 2006 Hradec Králové, 2007 Rovensko u Zábřehu a Letohrad), na dalších výstavách se autorsky podílel. Má zásluhu na vzniku potštejnské Galerie P, specifiku ve východních Čechách. Podobnou, taky zaměřenou na region, najdeme až v Hlinsku, tam se jmenuje Galerie Aničky Dvořákové a patří Ladislavu Vaškovi. Tu potštejnskou založil Vladimír Plocek v roce 1991. Stálou výstavou desítek artefaktů - keramiky (Jany a Marka Zamazalových), krajek (např. Věry Turkové) a obrazů (mj. Václava Macháně, Josefa Klimta, Karla a Josefa Martincových, Františka Krňávka, Evy Bednářové, Bořivoje Borovského a samozřejmě Vladimíra Plocka) - ročně projdou tři stovky návštěvníků. Nedávno byla rozšířena o zastřešené atrium. Rychnovského Petra Stančíka si představme jinak - ve Skuhrově nad Bělou byla v srpnu 2005 odhalena socha bájného Mutiny Skuhrovského, dílo Petra Stančíka, to za účasti víc než dvou set občanů. Plastika prvního známého majitele skuhrovského panství rytíře Mutiny v plné zbroji vytesal z 200 let starého dubu o průměru 170 cm, který rostl v oboře colloredo-mansfeldského zámku Opočno. K tomuto svému dílu uvedl s humorem sobě vlastním Petr Stančík (narozený, jak sám říká, šest dní po Hirošimě): "Jedinou výhodu to mělo v tom, že tenhleten strom neměl původ, zatímco Mutina ano, a tak z neurozeného dřeva vznikl urozený Mutina. Sice nevíme, kdy se narodil, kdy umřel ani jak vypadal, takže z toho důvodu se udělala taková abstraktní podoba, která nakonec vypadá velice konkrétně. Práce to byla hrozná, dub je tvrdý, dělal jsem na tom od začátku prázdnin. Z původně 40 metráků má teď socha slaboučkých 16. Když mně to přivezli, tak se všichni v Prorubkách, kde mám chalupu, divili, co si Stančík koupil za topení. A když jsem začal tvrdit, že to bude socha, tak jsem byl pro smích. Tak ať se přijedou podívat do Skuhrova." Petr Stančík se dostal k výtvarnému umění náhodou. Ve 23 letech utrpěl těžký úraz páteře, a když po půl roce v náchodské nemocnici se cítil až zapšklý, ošetřující lékař mu dal nožík, aby třeba něco vyřezal, že se mu rozhýbají prsty. Stalo se, rozpohyboval je, pak i ruce, vyřezal loutku, pak druhou a po sedmi měsících se z nemocnice dostal. Nakonec se stal učitelem tělocviku a matematiky, 1983 si dodělal výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě a pak vystudoval i počítače. Prošel řadou učitelských míst a teď je sedmým rokem vyučujícím navrhování na LŠI v Ústí nad Orlicí (přeložme si tuto podivuhodnou zkratku - jde o uměleckou školu s pěti uměleckými obory, na niž se skládají talentové zkoušky jako na všech středních uměleckých školách; pro znalé na bývalé textilní průmyslovce). Tvoří ve dřevě ("zásobu dřeva mám do 150 let"), jeho touhou je kámen (přivezl si už z Králík dva mramory) a velkým snem je práce v kovu. S jeho díly se měli možnost diváci seznámit mnohokrát v Česku, Polsku i Německu.