Rozhovor se členy expedice GumBalkan 2026
Z Pastvin na pastviny. Přes dva tisíce kilometrů kamením a prachem s letitým japonským strojem
V žilách mládenců koluje nefalšovaná touha po dobrodružství! Představujeme vám dva neohrožené reky, Sváťu Čadu a Martina Samka, bystré hochy z malebných Pastvin v Orlických horách. Tato sympatická posádka, jež si pro své toulky zvolila poněkud exotické, leč o to svěžejší jméno „Citrus Team“, se nezalekla výzev a s vervou sobě vlastní se vrhla do víru velkolepé automobilové zkoušky zvané GumBalkan 2026.
Nemůžete číst? Pusťte si audio.
Ideální na cesty autem nebo při práci.
Zatímco loni tito pánové brázdili chladnější kraje Polska, Estonska či Litvy, letos osedlali svůj spolehlivý japonský vůz značky Mazda 323 z roku 1991 a s větrem o závod vyrazili polykat prach rozbitých balkánských necest.
Zajímá vás, co přesně podnik jménem GumBalkan 2026 obnáší? Nejde o žádnou uhlazenou jízdu po promenádách, nýbrž o zkoušku vytrvalosti, kdy posádky musí pečlivě zdolat padesát kontrolních bodů. Trasa účastníky zavedla z místa startu v Bílé v Beskydech přes Maďarsko a opomíjené části Chorvatska až do překrásného, nedotčeného vnitrozemí Bosny a Hercegoviny. Místy se jelo po divokých stezkách, na které by se zdráhal vjet i ostřílený traktorista, a naši cestovatelé tak vymetali kouty, kam noha běžného turisty sotva kdy zavítá.
Pánové si na své cestě, jež měřila úctyhodných 2.200 kilometrů, nepotrpěli na zhola žádný zbytečný luxus. Své noci trávili výhradně venku pod laskavou klenbou hvězdného nebe, a když jednou hrozil déšť, posloužil jim jako střecha nad hlavou pouhý rybářský slunečník. To je panečku ta pravá, nefalšovaná romantika, z níž by si mnozí dnešní zhýčkaní turisté mohli vzít nejeden příklad!
Video z poloorientačního nezávodního roadtripu východní Evropou autama s pořizovací hodnotou do 25.000 Kč nebo staršími víc než 33 let. Autor: Citrus Team
GumBalkan 2026: Z malebných Pastvin v Orlických horách na pastviny v Bosně a Hercegovině.
Martin Samek a Sváťa Čada
Popište nám tu cestu. Co vás vlastně čekalo nebo nečekalo, jak to bylo dlouhé a kolik jste měli návštěv nebo checkpointů?
Martin Samek: Checkpointů jsme měli přesně 50. Navštívili jsme všechny a řekl bych, že jsme cestou vymetlí všechny kouty, kam normální turisti vůbec nejezdí.
Které země nebo oblasti jste navštívili? Můžeš to trochu přiblížit?
Martin Samek: Navštívili jsme Maďarsko, typickou. oblast kolem Balatonu, což je taková klasická turistická oblast. Pak jsme projeli Chorvatsko od severu až do hor nad Záhřebem a brali to vnitrozemím až do Bosny. U moře jsme nakonec strávili vlastně jen jedno ráno.
Jak dlouho celá cesta trvala?
Martin Samek: Od soboty 4. července do pátku 10. července. V cíli, na letišti v bosenském Mostaru, se pak konala párty. My jsme se jí sice neúčastnili, ale lidé mohli odjíždět domů klidně až dnes.
Čím jste jeli, kolik jste toho urazili a potkaly vás nějaké technické problémy?
Sváťa Čada: Jeli jsme Mazdou 323 BG z roku 1991. To auto je v naší rodině už přes dvacet let, takže ho všichni dobře známe. Bylo na něm ale spousta práce, aby vůbec mohlo vyjet. Co se týče poruch po cestě, kromě jednoho defektu pneumatiky jsme neměli absolutně žádný problém.
Kolik jste tedy celkem najeli kilometrů? A jakou průměrnou rychlostí? Kudy jste jeli? Byly tam nějaké „kulišárny“? Bylo tam nějaké místo, které by nezvládl ani ten traktor?
Sváťa Čada: Tipuju to na nějakých 2 200 kilometrů. A průměrná rychlost? Tak 30 km/h. Kulišárny tam moc nebyly, dělali jsme si je spíš sami. Většinou jsme jezdili podle navigace, která nás na checkpointy vždycky přivedla z úplně jiné strany, než přijížděli všichni ostatní. Volili jsme cesty, kam většinou nejezdí ani traktor.
V horách u Paklenice byla velmi zajímavá část, kde to fakt skoro ani pro ten traktor nebylo, ale nakonec jsme se z toho vyškrábali a jsme tady.
Závodu se účastnilo kolem 400 posádek. Měly ony nějaké problémy? Slyšel jsem něco o proražené vaně u jedné z posádek...
Sváťa Čada: Spousta lidí měla problémy hned na startu. Třeba jeden Transportér přijel, už neodjel a musel měnit píst. Měl úplně rozeházený motor, ale dali to dohromady a druhý den ráno normálně vyrazili. Dále se řešily drobnosti jako startéry, alternátory, spojky nebo převodovky. Nebylo to úplně bez problémů. Lidé na takové akci musí být tak trochu „specifičtí“.
Ano, kluci s Octavií jeli cestou necestou a prorazili olejovou vanu. Naštěstí to nezadřeli, protože auto odstavili dřív, než se motor kousl. Nechali ho stát v horách u Paklenice, druhým autem odjeli někam do Chorvatska, kde sehnali jinou vanu, a druhý den ji jeli namontovat. Oprava nakonec netrvala ani 12 hodin, ráno už psali, že „ovce“ žije a pokračují dál.
Odkud posádky vlastně pocházely?
Martin Samek: Z různých koutů Čech i ze zahraničí. Byli tam Němci, Maďaři, jedna posádka z Dánska a asi dvě nebo tři auta Finů. Také nechyběli Slováci.
Zmínil jsi, že jste projížděli místy, kam běžný Středoevropan nezavítá. Co jste tam viděli?
Martin Samek: Krásnou a nedotčenou přírodu, hlavně v Bosně. A při průjezdu Chorvatskem jsme poznali jeho neturistickou tvář. Když člověk vidí ty prázdnější a odlehlejší oblasti, udělá si o té zemi úplně jiný obrázek.
Cesty v Bosně jsou překvapivě lepší než v Maďarsku. Občas narazíte na silnice třetí třídy, které jsou vysypané jen hrubým kamením, ale s tím se víceméně počítalo. Nejvíc se mi vryly do paměti ty výhledy a panenská příroda. Občas potkáš jen baču, který pase ovce, a krávy, které se mnohdy pasou úplně samy. Běžně se stane, že ti před autem přejde stádo dvaceti krav, a když jsi šikovný, jedna ti oknem málem zlomí ruku.
Sváťa Čada: Nejsilnější zážitek z celé cesty? Za mě asi sever Chorvatska. Ty severochorvatské hory, na rozdíl od těch pobřežních, byly naprosto úchvatné.
Jak to v Bosně vyšlo finančně?
Martin Samek: Byli jsme tam nakupovat a za plnou igelitku jídla a piva jsem dal v přepočtu asi 500 korun. Tady v Chorvatsku bych za to samé nechal kolem 40 eur, takže je tu výrazně dráž.
Jak vypadal váš běžný denní režim? Od vstávání po spánek. A jak vám po cestě vyšlo počasí?
Většinou jsme vstávali kolem deváté hodiny. Nasnídali jsme se, sbalili věci a tak v deset jsme vyráželi. Večery jsme naopak končili až za tmy, většinou mezi desátou a jedenáctou. Nedá se ale říct, že bychom od rána do večera jenom seděli za volantem – často jsme se někde zastavili třeba na dvě, tři hodiny na jídlo a pak se zase pokračovalo. Spali jsme celou dobu venku pod širákem. Akorát jednu noc mělo pršet, tak jsme nad sebe roztáhli plátěný rybářský slunečník.
Bylo krásně a svítilo sluníčko. V Maďarsku sice spadly tři kapky, ale jinak bylo počasí úplně ideální.
Fotogalerie
Autor fotografií: (rup)
