Gymnázium slaví 100 let od narození svého studenta Jiřího Šlitra. Jaký to byl student a jak na něho vzpomínali jeho spolužáci

V 17 hodin proběhne v Sadech legií před budovou školy zahájení výstavy a položení kytice ke 100. výročí narození Jiřího Šlitra. Exteriérovou panelovou výstavu připravilo ve spolupráci se školou Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou. Výstava je již k vidění a bude v parku před budovou školy až do října 2024. Nenechte si ujít jedinečnou příležitost dozvědět se více o historii gymnázia a geniálního hudebníka Jiřího Šlitra.

V roce 1990 vznikla v rámci středoškolské odborné činnosti práce, která se pokusila zprostředkovat vzpomínky spolužáků Jiřího Šlitra na studentská léta na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. Tuto práci se podařilo znovu nalézt až na jaře roku 2024. Chcete-li, pojďte se ponořit do první části této studentské práce - Sebranka.

O Jiřím Šlitrovi bylo již napsáno mnoho knih, přesto ale zůstává jedno období jeho života téměř neznámé. Je to období, ve kterém se začal rozvíjet jeho vztah ke všemu krásnému, vztah k muzice, malířství. Touto prací bych proto chtěl uvést v povědomí několik faktů z období let studia Jiřího Šlitra na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou, kam docházel v letech 1938 až 1943. Téměř celá tato práce je založena na vzpomínkách několika jeho kamarádů a spolužáků, s kterými jsem buď vedl korespondenci, nebo jejichž vzpomínky jsem si natočil na magnetofonový pásek. Některé podklady jsem čerpal z knihy Sebranka, kterou spolu vytvořili Josef Telecký a Jiří Šlitr v roce 1942. Své stručné vyznání mně zaslal i zasloužilý umělec Miroslav Horníček.

Při rozhovoru a natáčení vzpomínek s Marií Melkovou - Kosteckou mně byla zapůjčena kniha SEBRANKA, kterou společně vydali Josef Telecký a Jiří Šlitr nákladem asi 30 kusů. SEBRANKA
"... není ani románem, ani dějepisným dílem ani kronikou a přece líčí kousek dějin a popisuje osudy třech desítek lidí.” Textovou část knihy má na "svědomí" hlavně Josef Telecký, Jiří Šlitr knihu doplnil 59 perokresbami a 23 zdařilymi karikaturami spolužáků, mezi kterými figuruje i autoportrét, obrázek J. Š. doplněný o mikrofon a harmoniku.
Na několika místech Sebranky jsou uvedeny přímé vzpomínky na Jiřího Šlitra, kterého výstižně charakterizují. Proto cituji: "Kvarta byla rokem dalekosáhlých změn. Třída se převařovala, kypěla neustálým kvasem. Střídaly se stráže. Známé tváře zmizely, na jejich místa přišly jiné, cizí. Ze třídy se pomalu stala cizinecká legie. Ale zase plynul čas, zase jsme se s novými spolužáky sžili, zvykli si na ně a měli je rádi.
Ve školním roce 1938/39 zaznamenala naše třída rekordní počet příslušníků. Šestatřicet mládenců a pannen se tísnilo v otřískaných škamnách, z toho deset nováčků. Moravec, Novotný, Pejšová, Pekárková, Rybková, Sedláček, Syrovátková, Šlitr, Vacková, Vorel. Deset neznámých lidí, deset neznámých povah, které jsme museli teprve podrobit zkoušce, poznat, co v nich vězí. Netrvalo nám to dlouho. Nikdo z nich se také nehalil do tajemného závoje. Poznali jsme tedy, že Syrovátková vidí cíl života v manželství, Jarča Pekárková že ní souhlasí, že Vašek Moravců je zase odpůrcem žen a věnuje se jen vědě, že Novotný má z pekla štěstí ještě nebyl ve "třídnici", že Pejšová je hezká žába. Uviděli jsme Šlitrovy kresby a našli v nich zalíbení.
“Šlitře, z vás by něco mohlo být. Jen hezky pilně kreslete, nezáleží na tom, co, jen když si vycvičíte ruku! Dobrá rada nad zlato! Jirko, vem si ji k srdci! Naše napomenutí je zbytečné! Již v kvartě, hned když k nám přišel, začal ukazovat své umění. Sejkora, Neřold a Šedivý dostali nebezpečného konkurenta. Tak nebezpečného, že první dva se dnes úplně vzdali malířské činnosti, nemohli v jeho soutěži obstát. Zbyl jenom Šedivec no a Jirka.
Náš básník na zapřenou o něm zpívá:
Na svědomí Jirka má
hezkou řádku lekcí:
počínaje malbou rámu
konče řezem sexty /V.M./
Náš Jirka opravdu "všechno skreslit umí" a kdo byste to do něho řekl, když k nám přišel? Asi tak dva, tři dny se zdál nějaký divný, takové děťátko tiché; do tří neumí počítat. Tichá voda břehy bere! Poznali jsme brzy kolik pravdy je v tomto přísloví. Ještě dnes je pan profesor Resch Jirkovi nestačí opakovat. Jirka se pomaloučku ukazoval. S ním se vybarvovali i jiní mládenci, Olda, Jarča, Honza, ale jinak. Z nich se stali docela otevření lotříci. Kdepak ale Jirka! Tomu ještě do nich hodně chybí. Nemusí ale litovat! Nám se líbí takový, jaký je. Těžko ho charakterizovat! Co bych o jeho povaze měl napsat? Kluk veselá, pro každou švandu ušitá, žádný sígr a přece opravdu nevím! Jakáž pomoc; znáte ho snad také, doplňte si tedy jeho charakteristiku sami. Mně nezbývá nic jiného, než si všimnout, jak Jirka Šlitr vypadá, když se na něj díváme zvenčí.
Není malý ani velký, není tlustý ani tenký, není hloupý. Založil třídní orchestr, napsal mnoho tanečních skladeb, které budou s oblibou hrány a zpívány. Kreslí non plus ultra! Jeho první láskou je jazz. Pro ni trpí, za ni bojuje. Druhou láskou je sníh. Lyže, kristiánky, patičky! Rychlost! Celý podzim cvičí při tělocviku náklek. Třetí jeho láskou - non audeo dicere!"...
"My, Češi, jsme muzikanti my, sextáni, jsme Češi! Proč by se u nás nesešel orchestr? Proč by nemělo být mezi třiadvaceti studenty několik muzikantů? Že nemáme zájem o klasickou hudbu? Že se nám líbí jazz? Tak hrejte "džezovinul" Co, že byste tím udělali ústavu ostudu? Tu si užíznete, jen když nebudete hrát vůbec! Tak, kluci, nehloupněte a přineste si každý zítra svůj nástroj, sejdeme se u nás. Uvidíme, co půjde dělat.
Jirka Šlitrů nemluvil jen do větru. Símě padlo na úrodnou půdu. Na první zkoušku přišlo sedm sextánů. Radka, Sejkus a Zdena Šebestů si přinesli housle, Jarča kytaru, Olda si vypůjčil buben, (Jirka má piano doma) a Dědek nabídl svůj hlasový orgán. Zkouška nijak slibně neskončila. "Orchestr" měl slabé obsazení, málo členů i málo nástrojů. Chyběla basa, harmonika, plechové nástroje.
“Když máme pořádně hrát, musíme si nějak pomoci. Poslechni, Sejku, ty necháš housle plavat, pořídíš si trubku a naučíš se na ni hrát. Koukej sebou ale hodit! Dědek by místo zpívání mohl také dělat něco užitečnějšího. Nemohl bys sehnat saxofon?"
Dědek slíbil. Když ne saxofon, tak prý alespoň pozoun že si někde opatří. Taky se mám na něj naučit hrát? - byla jeho další starost. No tak to zkusím.
Zbývá basa a harmonika. Nemohl by nám vypomoci Majda?, ten hraje na basu. Snad by to šlo, aspoň do začátku. Později už uvidíme. Tak ještě harmonika. Jirka na ni umí sám dobře hrát, kdo by ale potom brnkal na piano? “Maruška Nedvídková z kvinty hraje na harmoniku!" Opravdu? Nevíš, jestli by chtěla s námi hrát? "Já se jí zeptám." Tak dobře, zařid to.
Maruška nedělala žádné drahoty, naši kluci ji přivítali s otevřenou náručí (obrazně) - a hraje v našem jazzu stále. To již Radka Ontl převzal part basisty, Sejkus se naučil na trubku, Jarča "stírá” kytaru jak Irmanov. Dědek? stále jen zpívá. Zkoušel již saxofon i pozoun, ale darmo mluvit. Já jsem ho jednou, když se učil, poslouchal pod oknem! Teprve za čtrnáct dní jsem se dozvěděl, že hrál "Modravé dálky".
Orchestr se stal chloubou třídy, v poslední době poprvé úspěšně vystoupil na veřejnosti (při dívčí mikulášské nadílce). Všichni členové pilně cvičí písničky, které jim Jirka pilně rozepisuje, chodí do zkoušek (také pilně). Hrají nejmodernčjší šlágry i - třeba Lásku nehněvanou nebo Vyznání lásky…”