Prohlášení vlády ČSSR - všem občanům!

Československo bylo včera proti vůli své vlády, Národního shromáždění, vedení KSČ a svého lidu, okupováno vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Tak se poprvé v dějinách mezinárodního komunistického hnutí odehrál akt agrese proti státu řízenému komunistickou stranou, provedený spojeneckými armádami socialistických zemí.

Krizový stav trvá od časných ranních hodin. Ústavní orgány republiky jsou hluboce rozrušeny, jednotliví členové vlády, Národního shromáždění i vedení KSČ, Národní fronty a jiných organizací, nemají možnost vzájemného styku, ani styku s obyvatelstvem této země, které jim v posledních měsících spontánně projevilo svoji důvěru.

Řada členů vlády a vedení strany, čelní funkcionáři Národního shromáždění a jiní jsou internováni, posledním spojovacím článkem zůstává poloilegální československý rozhlas, udržovaný jen s krajním vypětím jeho pracovníků a postupně umlčovaným. I za těchto okolností chce čs. vláda a ústavní orgány, stejně jako vedení strany vykonávat svou ústavní funkci a zabezpečovat normální život naší země.

Obracíme se na vás, Češi, Slováci, občané národnostních menšin, všichni obyvatelé Československé republiky s toutou výzvou:

1. Žádáme okamžitý odchod vojsk pěti států Varšavské smlouvy, její dodržování a plné respektování státní suverenity Československa.

2. Žádáme naléhavě vlády SSSR, NDR, PLR, MLR, BLR, aby vydaly příkaz k zastavení ozbrojených akcí, při kterých je prolévána krev a ničeny materiální hodnoty naší země.

3. Žádáme, aby byly okamžitě vytvořeny normální podmínky pro činnost československých ústavních a politických orgánů, zrušena internace jednotlivých členů těchto orgánů k tomu, aby mohly obnovit svoji činnost.

4. Žádáme okamžité svolání celého Národního shromáždění, před které by předstoupila celá čs. vláda se svým stanoviskem k řešení existující situace.

Celá titulní strana je koncipována jako krizový informační bulletin. Texty jsou hutné, plné emocí, ale zároveň se snaží udržet pořádek a jasně formulovat postoje státních orgánů. Ústředním materiálem je „Prohlášení vlády ČSSR všem občanům!“. 

V levém sloupci redaktoři vysvětlují, proč noviny vycházejí v této nestandardní podobě. Tiskárny a redakce běžných deníků (např. Rudého práva v Praze) byly buď obsazeny, nebo v nich došel papír a kapacity. Ostrava zřejmě v tu chvíli fungovala jako jedno z center svobodného tisku, které převzalo štafetu. Pravý sloupec funguje jako dnešní „online reportáž“ a přináší střípky zpráv z různých koutů země i zahraničí.

V levém dolním rohu se nachází mimořádně silný, osobní text Ladislava Bublíka. Zatímco zbytek strany se soustředí na faktografii a oficiální prohlášení, tento úvodník je čirou esencí zrady a národního odhodlání. Autor popisuje absurditu situace, kdy „přátelé“ přijeli s tanky, a vyzývá k pasivnímu odporu, hrdosti a nepoddajnosti. Varuje před krveprolitím, ale zároveň striktně odmítá jakoukoliv spolupráci s okupanty.

Z celého uspořádání stránky – od tučných titulků až po zařazení zpráv na poslední chvíli – je cítit obrovský časový tlak a snaha dostat k lidem maximum pravdivých informací dřív, než dojde k úplnému umlčení médií. Je to ukázková práce žurnalistiky v bodě zlomu.

Kdo by to byl řekl, že nebe nad naší republikou zčerná křídly cizích letadel zrovna v horkém srpnu, kdy národ dýchal nadějí na obrození. Byla to noc, kdy se zastavil čas a tiskařské rotačky měly dostat vojenský povel: stát!

Když mi včera po půlnoci zazvonil v bytě telefon a chraplavý, zoufalý hlas redakčního kolegy mi oznámil, že nás obsazují, věřil jsem, že jde o hrubý, zlomyslný vtip. Že je to nějaký fantastický nesmysl. "Přátelé" že k nám jedou s tanky? Jaká nehorázná absurdita! Ale temné hučení těžkých obrněnců pustošících naši dlažbu mne záhy přesvědčilo. Byla to pravda. Ten zrůdný fakt nešel vymazat. Zrada byla dokonána a nad ránem už zněla jasně: armády Varšavské smlouvy překročily hranice.

Utíkal jsem do redakce. Vzduch v ostravských ulicích byl těžký prachem, zmatkem a strachem. Ale uvnitř, v zakouřené místnosti plné redaktorů a sazečů, vládl horečnatý, zaťatý vzdor. Běžné spory a řevnivost byly ty tam. Dnes neexistuje Rudé právo, Mladá fronta, Práce nebo Nová svoboda. Dnes existuje jen svobodný československý tisk.

Praha je odříznutá, redakce obsazené útočníky, kapacity tiskáren vyčerpané a papír dochází. Ale my musíme vydat svědectví, dokud ještě můžeme dýchat a psát! Sázíme litery bleskovým tempem pod jednou společnou hlavičkou. Dnes vycházíme společně. Tohle je náš společný boj o pravdu.

Dálnopis v rohu místnosti sebou trhá a chrlí jednu tragickou zvěst za druhou. Zprávy došlé před samou uzávěrkou nám rvou srdce z těla. „Odvezeni neznámo kam!“ Ruce se mi třesou, když držím ten útržek papíru. Saša Dubček, Smrkovský, Kriegel, Špaček... naši předáci, legálně zvolení zástupci hrdého lidu, byli vyvedeni sovětskými důstojníky z budovy ÚV KSČ pod hlavněmi samopalů. Kam je vlečou? Do jaké tmy chtějí uvrhnout naše pražské jaro? A do toho hlásí Jáchymov: Hoří! Krev teče po dlažbě, bezbranní lidé stojí proti oceli, proti cizím vojákům s tupým výrazem, kterým snad namluvili, že tu loví nějaké kontrarevolucionáře.

A tak píšeme. Tlačíme do rotaček prohlášení naší legální vlády. „Žádáme okamžitý odchod vojsk a respektování státní suverenity!“ zní náš zoufalý, leč pevný požadavek do tmy.

Sedám k psacímu stroji a do úvodníku buším slova, která musí křičet za nás za všechny. NEKAPITULUJEME! Je to neuvěřitelné, ale je to fakt. Přišli nás zachránit před námi samými, obklíčili nás zbraněmi. Ale my nemáme v úmyslu vzít do ruky pušky. Naší zbraní je nezlomná hrdost. Naše tváře jsou ošlehány mrazivým dechem zrady, ale páteř nám nezlomí. Píšu ta slova a cítím, jak se mi do nich vpíjí vztek, slzy i absolutní odhodlání. Vyzývám všechny naše čtenáře k nepoddajnosti, k tichému, ledovému pohrdání. Ať jim ty ulice, ty naše krásné vesnice a města, zhořknou v ústech!

Nad ránem 22. srpna vylétají z tiskárny první archy našeho nouzového vydání. Voní horkou tiskařskou černí a vzdorem. Jsou to jen narychlo spojené noviny, tištěné v potu tváře, ve stínu pásů a hlavní, ve strachu z každého zabušení na dveře redakce. Ale voní svobodou. Je to náš vzkaz světu, který jen nevěřícně přihlíží, a především poselství našemu lidu: Jsme s vámi. Jsme tu. A neklekáme!

redaktor Ladislav Bublík,
dramatizováno