"Zvedneme levou ruku, teď pravou. Kde je ve třídě ´nahoře´? Kdo mi půjde ukázat, co to je ´v rohu´? A kdo mi řekne, co znamená ´mezi´?,“ probouzí Karla Kubíčková přestávkou rozvolněnou pozornost dětí. Výrazně artikuluje a hodně gestikuluje, aby jí rozuměli i ti, kdo příliš českých slov ještě neznají. V jednotřídce uprchlického tábora v Kostelci nad Orlicí má děti od pěti do patnácti let - každé z nich má jiný rodný jazyk, ale také jinou kulturu nebo školní znalosti. První dojem nezúčastněného: totální babylonský chaos. Karla Kubíčková mu přitom vládne jistou rukou. Nebylo to tak ale vždycky. „Psalo se září 2001, stála jsem tam, proti mně osm nebo devět dětí, každé na mě mluvilo jiným jazykem. Tak jsem jim začala vyprávět pohádku o velké řepě,“ vzpomíná na první den ve vyrovnávací třídě. Podobné třídy dosud v Česku neexistovaly, v plenkách byla i čeština pro cizince jako taková, a tak měla Karla Kubíčková k dispozici pouze své zkušenosti a intuici. „Brzy jsem pochopila, že učit puberťáky ze slabikáře je pod jejich úroveň. Nějaké materiály jsem sehnala ve zvláštní škole nebo ve školách pro neslyšící, ale moc toho nebylo. A tak jsem si začala vymýšlet vlastní texty a malovat vlastní obrázky.“

STŮL NA PSA První roky jí domácí příprava trvala stejnou dobu jako vyučování samotné. Dnes už to není tak hrozné, ale stále to jsou „tak trochu šachy“. Děti – momentálně jich má ve třídě deset - si totiž kvůli rozdílnému věku a úrovni školních znalostí rozděluje na dvě, někdy i tři skupiny. Všichni potom pracují na stejném tématu, ale s rozdílnými úkoly. Aby mohla se třemi nejmladšími dívkami za pomoci plyšových hraček procvičovat předložky, zadá starším klukům třeba úkol na počítači. „Musím prostě plánovat tahy dopředu. Předvídat, jak dlouho jim to bude trvat, a co mezitím stihnu s těmi ostatními,“ popisuje. „Paní Karla, što eto psací stůl? Stůl na psa?,“ volá z poslední lavice patnáctiletý Sam z Arménie. Zrovna on je důkazem, že to v téhle třídě jinak než s individuálním přístupem nelze – je tady sice momentálně nejstarší, ale do tábora přišel teprve před pár měsíci, takže s češtinou má zatím problémy. Naproti tomu pětiletá Adriana, která se v Česku narodila, mluví česky téměř bezchybně a vyrovnávací třída je pro ni něco jako předškolní přípravka. Zbývajících osm žáků – převážně z Arménie, Sýrie nebo Turecka – je někde mezi těmito dvěma extrémy. „Preferuji spíše vzájemné poznávání – a nespěchám,“ odpovídá na otázku, jak přistupuje k dětem, které jsou ve třídě úplně nové a česky ještě nerozumí. „Nového žáka si posadím co nejblíž k sobě, ale prvních pár dní ho nechám, ať se rozkouká. Postupně na něj začnu mluvit: slovo, obrázek, ruce, nohy, divadlo,“ popisuje. Počítá s tím, že první měsíc, dva, někdy i tři dítě mlčí. „Často si říkám: tebe už asi mluvit nenaučím, a ono najednou spustí. Většinou to přijde ze dne na den.“ Mladší děti se podle ní „chytají“ dříve, roli hraje samozřejmě také rodný jazyk. „Zajímavé je, že děti z arabsky mluvících zemí potřebují na češtinu delší dobu, ale většinou pak mluví bez přízvuku. Naproti tomu ruskojazyční se přízvuku jen velmi těžko zbavují,“ přibližuje Karla Kubíčková. V lavicích její třídy už seděly i děti postižené nebo mentálně retardované. Situaci často zkomplikuje ještě náboženské vyznání žáků. „Nedávno tady byla třeba skupina bigotních muslimů z Kazachstánu. Děti nesměly malovat nic živého, a když jsem začala zpívat nebo pustila hudbu, zacpávaly si uši. Smějí poslouchat jen písničky z Koránu,“ líčí učitelka. NECHTĚJÍ PŘESTÁVKY Kromě malířky, textařky a herečky musí být Karla Kubíčková taky tak trochu psycholog. „Zvlášť, když jsem tady měla žáky z Čečenska. Byly to děti s válečnými úrazy – od střepin, od granátů, ten neměl prstíček, ten měl kus papundeklu někde v hlavě. Což o to, to jsou fyzická zranění, ale jaký ty děti měly dušičky, to bylo nejhorší. Některé vůbec nemluvily, jiné malovaly jenom válku, byly ustrašené – venku přejela sanita nebo přeletělo letadlo, a děti byly pod lavicí.“ „Já, já, já,“ zvedne se les rukou, když se Karla Kubíčková zeptá, kdo půjde na interaktivní tabuli přiřadit slovo k obrázku. Není se co divit. Když se pracovní listy, které během let vytvořila, přenesou do počítače a zobrazí na interaktivní tabuli, všechny obrázky se rozhýbou a objeví se ikonky, za nimiž jsou písničky, básničky nebo dokonce pohádky z Youtube. „Nechtějí přestávky, nechtějí soboty a neděle, nechtějí prázdniny. Musím je honit, aby si mezi hodinami došli aspoň na záchod,“ vypráví později Karla Kubíčková. Skromnost jí velí odůvodňovat to tím, že pro děti v uprchlickém táboře je škola vítané zpestření. Jisté ovšem je, že její styl výuky má do klasického „frontálního útoku“ daleko. Učit roky podle stejných osnov u ní nepřipadá v úvahu. Žáci se jí během školního roku ve třídě objevují a zase mizí, podle toho kdy do tábora dorazí a kdy jsou posléze zralí na přestup do běžné školy. „Za týden tady můžu mít úplně jiné děti, napřesrok tady budou stoprocentně jiné děti,“ říká. Své výukové materiály aktualizuje prakticky denně. „Třeba dám do textu cvičení jména dětí, které aktuálně ve třídě jsou. Stojí mě to minutu práce, a je to pobaví a probudí to jejich pozornost,“ odhaluje některé ze svých triků, jak zatraktivnit výuku. Zábavnost přitom nejde na úkor efektivity - většina žáků Karly Kubíčkové je přechodu do běžné školy schopná během několika měsíců, zatím žádné dítě nezůstalo ve vyrovnávací třídě déle než rok. To je vzhledem k pověsti češtiny coby jednoho z nejsložitějších jazyků úctyhodný výkon. BAVÍ MĚ VÝJIMEČNÉ DĚTI Učitelkou prý chtěla být odjakživa. „Už na fakultě mi ale bylo jasné, že mě klasická pedagogika nebude bavit. Baví mě děti, které jsou něčím výjimečné.“ To, co by pro jiné byla komplikace, ona bere jako výzvu a své práci je ochotna se věnovat i dlouho po posledním zazvonění. A dokáže k tomu strhnout i lidi kolem sebe. Třeba svého syna, kterého dva roky fotografovala při každé činnosti, aby své žáky měla na čem učit slovesa. Na stěnách třídy teď visí fotky dlouhovlasého chlapce, jak si čistí zuby, nakupuje nebo hraje fotbal. „Dokonce jsem ho rozplakala, abych měla fotku pro sloveso ´plakat´,“ směje se učitelka. Dlouholetá práce se nakonec zúročila i materiálně - za to, že dala výukové materiály k dispozici ostatním učitelům (jsou zdarma ke stažení na www.inkluzivniskola.cz), dostala škola z Evropského uprchlického fondu peníze na nákup počítačů, interaktivních tabulí, kamery, kopírky nebo fotoaparátu. To zas Karle Kubíčkové zpětně pomáhá ve výuce a přípravě školních materiálů. „Třeba díky té interaktivní tabuli žáci sami spoluvytváří hodinu, což zvyšuje jejich motivaci k učení.“ Své zkušenosti s výukou češtiny v heterogenní třídě sepsala do metodické příručky a prostřednictvím seminářů a workshopů je předává dalším učitelům. Takových, kterým se hodí její zkušenosti, je u nás stále víc - české základní školy v současné době navštěvuje asi patnáct tisíc dětí s jinou mateřštinou. Propracovaný systém výuky češtiny jako cizího jazyka u nás přitom neexistuje. O většině dětí po tom, co odejdou z kosteleckého tábora, už Karla Kubíčková neslyší. A tak se raduje aspoň z krátkodobých úspěchů. „Přijde třeba desetiletý kluk a neumí ani chytit tužku, protože kvůli tomu, co se dělo v jeho zemi, nikdy nechodil do školy. Když ho za pár týdnů vidím, jak píše písmenka, mám radost.“