SVÁTEK jako SVÁTEK, tentokrát náš, cyrilometodějský. V brzkých ranních hodinách, zhruba ve stejný čas jako já teď píšu tento text, mizí z ohrady za rodinným domkem ovce. Nu ovce, Růža to byla. Jmenovala se, přiběhla na písknutí a nechala se drbat, rozhořčení a slzy chovatelů stáda se dají velmi dobře pochopit. Dvě věci se té noci staly Růže osudnými. Byla největším kusem ve výběhu a neznala mongolský kalendář. Proč mongolský? Majitelé stáda totiž ani na chvíli nepochybovali, že Růža zmizla “po mongolsku”. MĚSTO VE MĚSTĚ. Kostelec nad Orlicí je jedním z měst naží republiky kde stojí tzv. uprchlický tábor, zřízený v roce 2000 v bývalých kasárnách. Tehdy řešilo ministerstvo vnitra kapacitní krizi v ubytovacích zařízeních. Mezi svými objekty objevilo bývalá kasárna, ze kterých bylo zbudováno moderní pobytové středisko s kapacitou 300 osob (na šestitisícové město to není málo). Pro Kostelec znamená několik málo pracovních příležitostí, navíc, dnes už ochuzených o místa kuchařek a pracovníků supermoderní stravovací budovy, která byla pro neshody chuťových buněk azylantů s těmi našimi, středoevropskými zavřena a nahrazena vyplácením dávek, se kterými si obyvatelé tábora mohou nakládat po svém. (zn.Archetto Bianco). Kuchyň s jídelnou, vybavená všemi možnými digitálními vymoženostmi teď zeje prázdnotou. Poukazovat na to, že v sousedních Doudlebách nad Orlicí žáci základní školy marně čekají na svoje stravovací zařízení už několik let je sice bláhové, protože je řeč o dvojí kapse jedněch kalhot, ale napadne to každého kdo má kousek rozumu v hlavě. Tyhle kalhoty jsou sice nás všech, peníze do jejich kapes proudí z daní nás všech, ale levá kapsa nesmí půjčit té pravé. Finanční prospěch, který plyne z úmísnění azylového zařízení pro město zdaleka nenahradí potíže, se kterými se denně potýká. Za ta léta tady u nás víme, že nelze azylanty měřit jedním metrem, že zatím co jedni jsou milí, slušní a po týdnu vás pozdraví bezchybnou češtinou, druzí kradou, popíjejí v přilehlých remízcích, plivou jak lamy a po kapsách mají nože s ostrými střenkami. A právě ti jsou nám právem trnem v oku. V místních obchodech s potravinami (rozuměj též alkoholem) jsou krádeže azylantů na denním pořádku, někdy k nim vyjíždí policie i několikrát za den. A naštvaní jsou všichni. Ti, kterým se nepodařilo nacpat batoleti do kočárku lahve vodky nepozorovaně, majitelé obchodu, kteří dobře vědí, že to viníci zkusí znovu i příslušníci policie, kteří si právem připadají jako TAXI. Jejich pravomoce v případě uprchlíků jsou minimální. Co mohou? Nasoukat viníka do auta, zavézt ho domů, k branám tábora a tam předat kompetentní a troufám si odhadnout, že tou dobou už taky naštvané cizinecké policii. U stejné brány se v pondělí majitel stáda shání po zmizelé ovci. Sklízí posměch ostrahy. (Ostrahou rozuměj obranu tábora proti vniknutí nepovolaných osob dovnitř. pozn. autora) ÚTERÝ, všechno je jasný. Úterý je v Mongolsku pověrčivě považováno za špatný den.V úterý se nevypravují na cesty, nepouští se do žádných důležitých činností, přináší to smůlu. Můžu potvrdit. Ani mongolští azylanti neměli v úterý 8.7.2009 kliku. Neodbytností okradených, jejich spoluprácí s policií a vedením střediska se Růža našla uvnitř tábora. Pro puntíčkáře - našlo se nejen maso, ale také se našli a přiznali viníci. Vedení tábora však záhy chovatele uzemnilo tím, že jeho chráněnci neměli jinou možnost, blíží se jejich svátek a ovci zkrátka potřebují. Ve skutečnosti by potřebovali ještě jednu.... Zní vám to jako nabídka, nebo výhružka? Taky s platbou by bylo prima jim počkat, ovce má hodnotu 2000,- Kč, oni dosud posbírali jen polovinu. Poté je majitel “uklidněn”, že se mongolové za krátko vrací zpět domů, že potom bude klid. Nikdo si však neoddychl. Mohlo by se zdát, že fakt, že peníze nakonec skutečně předal policista okradenému majiteli je v porovnání s ostatními případy loupeží v Kostelci a okolí, malým happy-endem. Jenže nejsem sama, kdo to jako šťastný konec nevnímá. Totiž. V průběhu týdne kdy jsem s okradenými sledovala celý průběh “akce” se dozvídáme, že v nejbližší době bude středisko v Kostelci nad Orlicí zaplněno až po střechu. Měli bychom snad už dnes studovat kalendáře dalších národností? Arménie, Rumunska, Běloruska, Moldavska, Ukrajiny, nebo jaké rituály mají Kurdové či Kazaši? RITUÁLY. Ve městě to konečně utichá, rituály nočního života jsou pro dnešek u konce. Jsem unavená, půjdu si lehnout a pokusím se před usnutím nemyslet na rituál, kterým přišla Růža o život ve jménu vítězství národní revoluce v Mongolsku. Mongolský způsob zabití totiž spočívá v tom, že se zvířeti nařízne kůže u srdce a rukou se mu odtrhne aorta. Žádné podřezávání, žádná krev. Podle našich zákonů je to v rozporu s ochranou zvířat, o veterinárním dohledu nemluvě. Mám chuť všem zavolat, taky ministru spravedlnosti a životního prostředí a vnitra a Martě Kubišové... Srstkovi...Bohu....později usínám. Když teď dokončuji text, svědí mě celé tělo. Paže mám poseté červenými jizvičkami od ostrých listů kukuřice, zablácené boty jsem nechala před domem. Sotva jsem ráno zapnula mobilní telefon, pípla mi sms se zprávou, která mě svým obsahem vehnala do gumovek a pole s mladou kukuřicí, zelenající se mezi pobytovým střediskem a ohradou s ovcemi okradených zemědělců. Kukuřice po vydatném dešti otevřela svou náruč. První, co se našlo byla Růženina hlava, samozřejmě zbavená uší. Na nich totiž musí být zavěšené slušivé plastové náušnice s číslem zvířete i stáda. Ucho je důkaz. Kousek od hlavy leží vyvržené vnitřnosti, přikryté kůží. Chceme mít jistotu, a tak křižujeme pole v naději, že nalezneme alespoň jedno ucho. Místo něj nacházíme několik plácků uvnitř pole, ke kterým vedou vyšlapané cestičky od cesty, lemované krabicemi od levných vín. Vypozorovala jsem, že průměrná výška mongolských uprchlíků často nepřesahuje 160 cm, výšku kukuřičných sazenic na poli za ohradou jsem tedy vyhodnotila jako ideální pro cokoli, co nemá být vidět. Našli jsme i hromádky nařezaných zelených makovic z okolních polí. Nemůže po mě nikdo chtít abych si nedala doromady, že se jedná o zbytky opiové párty. Navíc opium, získané naříznutím nezralé makovice je ve většině států, zastoupených v kosteleckém táboře velmi dobře známé. Ačkoli náš mák setý zřejmě nebude takovou lahůdkou jako mák z Barmy či Thajska, zřejmě stojí za tu námahu. I naše námaha se nakonec vyplatila a jako třešničku na dortu jsme na jedné z opiových hromádek v příkopě našli ovčí ucho s číslem. “Je to Růža!” Teď je to definitivní. Není nedůležité, že všechny naše nálezy, včetně pohozených, použitých stříkaček jsme našli v těsném sousedství bytovek, kolem kterých teď, v čase prázdnin pobíhá spousta malých dětí a kam chodí s oblibou pejskaři venčit své miláčky. Další téma, které by se tady dalo s úspěchem začít rozebírat je tedy hygiena. Uff. (Mimochodem, své si nejspíš užijí i samotní pachatelé, Růža byla před nedávnem očkovaná, její maso tedy není vhodné ke konzumaci. Čeká tábor karantena?) Důvod, proč trávím svůj čas psaním příběhu jedné ovce z malého města je ten, že mezi občany Kostelce nad Orlicí panuje v otázce problémů kolem uprchlického tábora rezignace a beznaděj. “To máš marný”, slyším stále častěji, když se snažím najít východisko. Aby také ne. Do existence či chodu tábora nemá co mluvit ani radnice města. To, že se jeho zřízením v Kostelci tak nějak direktivně shora změnil charakter města je ale fakt, takové malé “o nás, bez nás”.Pobytové středisko je hájemství ministerstva vnitra a jeho obyvatelé znají svá práva dokonale. Také je jim dobře známo do jaké částky mohou víceméně beztrestně krást, jak často a když na to přijde, jednoduše nerozumí, co říkáte. Navíc oni mají svou Poradnu pro uprchlíky a my? My máme svá nádraží... Pokud totiž uprchlíci spadají pod kompetenci cizinecké policie a za branami tábora jsou si vědomi své nepostižitelnosti, proč nemá v zájmu bezpečnosti našeho města cizinecká policie v jeho ulicích své pochůzkáře? A když nemá vedení tábora a legislativa takovou autoritu aby nedocházelo ke zvyšování kriminality v Kostelci nad Orlicí a přilehlých obcích, nemohli by si laskavě své chráněnce ponechat v areálu střediska a z nevyužívané jídelny jim zřídit vlastní supermarket? Možná je můj soukromý boj naivní, možná jsem malý pán, ale považuji za velmi důležité, aby se o problémech mluvilo, psalo, aby se nezametaly pod stůl a aby se na ně našel lék. Nebo se máme také naučit nařezávat makovice, omámit své vědomí a nechat to být? P.S. V průběhu uplynulých dní, kdy jsem si ověřovala uvedené informace byl nejspíš další mongolský svátek, tentokrát zřejmě elektronická revoluce.Jak jinak si vysvětlit, že policie zasahovala v prodejně elektroniky v centru Kostelce nad Orlicí, kde se azylanti z této krásné země snažili odcizit minivěž. SRPEN 2009 Za dobu vice než jednoho měsíce od případu “ovce” se v Kostelci nad Orlicí prakticky nic hmatatelného nestalo. V diskusi na webu Deníku Rychnovska proběhlo několik výměn mezi mnou a čtenáři, mezi nimi jedna, která se tvářila jako stanovisko cizinecké policie, ale nechtělo se mi věřit, že je uveřejněno nikoli v tisku, ale v diskusi, navíc – bez podpisu. Zřejmě nejsem jediná, komu připadalo toto vyjádření na státní organ poněkud “pirátské”, a tak s mírnými kosmetickými úpravami vyšlo 5. SRPNA ! take v tištěné podobě, tentokrát konečně podepsané panem ředitelem plk. Mgr. Milanem Majerem. Jinak ale vše při starém. Za marketem Penny se stale povalují podnapilí azylanti, stale za sebou nechávají prázdné krabice od vína a vyšlapané stezky v kukuřici. Kdo by čekal, že po medializaci příběhu zabité ovce a zveřejnění alarmující blízkosti zanechaných ostatků u obytných domů převezme někdo zodpovědnost (když ne pachatel, tedy alespoň jeho ubytovatel) a vezme alespoň lopatu a zbytky těla zakope, čekal by marně. Kukuřice povyrostla, ale skrývá stale stejné tajemství. Chtěla bych poděkovat redakci za to, že si můj postřeh vyžádala a je ochotna jej uveřejnit. Od doby, kdy článek vyšel v Deníku Rychnovska mě lidé zastavují na ulici v naději, že je snad “něco nového”. Připojuji novou fotogalerii – po měsíci. Jinak mohu napsat jen to, co bych si přála aby bylo nového. Že by se problematika kriminality ve městě a celková špatná nálada, panující mezi občany a azylanty dostala na program jednání zastupitelstva, na které by byli pozvání členové vedení tábora a cizinecké policie u nás, a že bychom se konečně dozvěděli jaká byla přijata opatření pro udržení klidu ve městě.