26.02.2018 21:18
Bludička Mokřinka
Zpravodajství
události
Zobrazeno
5183x
|
V únoru 2018 Knihovna U Mokřinky uspořádala zajímavou besedu. Opět jsme využili zdrojů z regionu a pozvali tři kamarády, kteří spolu cestují již několik let na motorkách. To jistě není nic neobvyklého, ale tentokrát se vypravili na dlouhou cestu na Balkán na starém, dobrém „mustangu“.
Expedice na motorkách se zúčastnili Jirka Jakubský z Ohnišova, kterému je 21 let a studuje vysokou školu. Dalším členem byl Pepa Kačer z Bohdašína, kterému je také 21 let a v současné době si rozšiřuje praktické znalosti na Střední škole řemeslné v Jaroměři. Posledním členem výpravy byl jednadvacetiletý Martin Smola z Bačetína, který již pracuje, na pozici strojníka. Kluci jsou stejně staří, znají se už od první třídy, do které společně nastoupili na Základní škole v Ohnišově. A jak je vidět, stali se nerozlučnými kamarády.
S Jirkou Jakubským jsme se domluvili, že povídání převedeme do psané podoby a tak se na motorce můžete vydat s námi, nejen na Balkán.
Kdy jste poprvé vyrazili za dobrodružstvím?
Naši první cestu jsme absolvovali před třemi lety do Polské Osvětimi, rok poté jsme se vydali do Chorvatska na ostrov Krk přes Balaton v Maďarsku a naše poslední cesta vedla napříč celým Balkánským poloostrovem, právě proto vznikl název ‚‚Balkánem na mustafoj‘‘.
Co bylo vaším hlavním cílem?
Cílem cesty bylo projetí Balkánského poloostrova a přejet turecké hranice, což se nám povedlo. Cestu jsme směřovali nejprve k Černému moři napříč Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a Bulharskem. Nejhezčí z cesty k moři bylo přejíždění Rumunského pohoří Fagaraš po cestě, která se nazývá Transfagaraš, sám Jeremy Clarkson z Top Gearu o ní řekl, že je to jedna z nejkrásnějších silnic na světě a Rumunsko jako takové je velice překrásná země. Zbylé země jsme pojali spíš jako tranzitní. Po pěti dnech spaní pod širým nebem, bez jakékoli hygieny, jsme se dostali v půl jedné v noci do přímořského města Sozol. Těšili jsme se na sprchu a měkkou postel, ale měli jsme smůlu, všechny kempy měly zavřeno, a proto jsme museli strávit noc na chodníku. Ráno s východem slunce jsme se vydali konečně vykoupat a poté jsme dojeli do města Tsareva, kde jsme se ubytovali v hotelu a dali si den zaslouženého volna.
Za jak dlouho jste dojeli do Turecka?
Osmý den výpravy jsme vjeli do Turecka a dojeli do města Terktidag ležícího na pobřeží Marmarského moře- Když jsme se po polní cestě blížili k městu, nastal defekt a utrhl se mi košíček, na kterém jsem si vezl věci a náhradní kolo, naštěstí se nám všechno podařilo provizorně opravit a vydrželo to až domů. V celém Turecku vládl dopravní chaos, kdo je větší má přednost a všichni troubí jeden přes druhého, ale všechno negativní předčil výborný kebab a nádherné pobřeží mezi úžinami.
Z Turecka zpátky, jakou trasu jste si vybrali?
Následoval průjezd Řeckem, ve kterém jsme si opět užívali terénních vložek, při průjezdu chráněnou krajinnou oblastí, kterou vedly pouze polní cesty, ale právě to mělo své kouzlo, projíždět pobřeží mezi olivovníky a mramorem. Strávili jsme tu jeden den volna a užívali si koupání v Egejském moři, provedli jsme servis a pokračovali vstříc dobrodružství. Další kilometry směřovaly do Makedonie, Albánie a Černé hory. V Makedonii jsme si užívali koupačku v jezerech, v Albánii krásné horské cesty plné serpentýn s výhledy do hlubokých údolí. Obě země jsou ještě poměrně divoké a nenajdete zde přehršel turistů, a to je právě ten důvod, proč se nám tam tolik líbilo. Černá hora je už země více civilizovaná, ale na kouzlu jí to neubírá, průjezd mezi vrcholy převyšujícími 2000 m. n. m v Národním parku Durmitor, byl úžasný, i když nám ho maličko kazila příšerná zima, něco kolem 8 stupňů, což byl šok proti předešlým dnům v Albánii, kde teplota ve stínu dosahovala 40°C.
Dál jsme pokračovali do Chorvatska, ve kterém jsme projeli téměř celé pobřeží, od Dubrovníku až do města Karlobag, kde byl náš poslední den volna, projížděli jsme po pobřeží a koupali se, ale voda nám přišla poměrně studená oproti Řecku. Po dni volna jsme se už všichni těšili domů. Naše cesta vedla přes Slovinsko, Maďarsko a Slovensko. V Bratislavě jsme se zastavili u známých, které máme z předchozí cesty do Chorvatska, pokecali jsme a vyrazili domů. Do Dobrušky na benzínku, kde jsme se rozloučili, jsme dorazili v půl desáté večer.
Měli jste cestou nějaké problémy?
Cesta jako taková probíhala poměrně hladce, až na pár problémů, ale všechno se nám vždy podařilo vyřešit nebo opravit tak, že jsme cestu přežili my i stroje, a všichni dojeli hrdě až domů. Vyjeli jsme 1. července 2017 v pět hodin ráno a přijeli 20. července v půl desáté večer. Najeli jsme 5300 kilometrů, projeli 13 zemí (Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Řecko, Makedonie, Albánie, Černá hora, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Slovinsko). Vykoupali jsme se ve 4 mořích (Černém, Marmarském, Egejském a Jaderském). Propálili 500 litů benzinu a 18 litrů oleje.
Povídání a promítání o cestě na Balkán bylo velmi zajímavé, podtržené skvělou hudbou. Ještě dlouho po přednášce pár zájemců zůstalo a posedělo. Povídalo se nejen o cestování, ale i o motorkách a dalších dobrodružných výpravách. A také trochu o nových cestovatelských plánech. Tak se budeme těšit, že se klukům splní všechny sny a budou mít o čem vyprávět.
Další fotografie jsou na stránkách knihovny www.obecmokre.cz/knihovna a na návštěvu při další besedě se třeba s vámi těší, Dagmar Honsnejmanová, knihovnice
|
|