16.08.2011 19:09
Rokytnice v Orlických horách
Zpravodajství
kultura
Zobrazeno
8161x
|
Procesí dnes již není běžnou součástí života ve farnosti. Proto je jistě zajímavé podobnou akci absolvovat, zvlášť pokud má svůj historicky doložený původ v 17. století.
Se zájmem jsem se zúčastnil přenesení nově vyřezané sochy neratovské Panny Marie z farního kostela Všech Svatých v Rokytnici v O.h. do poutního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Neratově.
Jeden metr vysoká socha madony, která je ručně vyřezaná z lipového dřeva vzešla z šikovných rukou malíře a řezbáře Alexeje Litviňuka z Rokytnice v Orlických horách. Socha nám tak připomíná události před 350 lety, které stály u zrodu tehdejšího nového poutního místa v Neratově. Vraťme se o 350 let zpátky do Rokytnice, sídelního městečka panství šlechtického rodu Nostitz-Rienek. Je 12 let po ničivé třicetileté válce a Evropa se pomalu dostává ze strašných hrůz dlouhého utrpení. Rokytnice však zažije ránu další, na svátek sv. Anny – 26. července roku 1661 je postižena ničivým požárem, který vznikl neopatrnou manipulací s ohněm. Prakticky veškerá dřevěná výstavba tehdejší vsi padla za oběť. Zůstala ušetřena jen budova zámku a několik chalup. Plamenům ničivého požáru vzala za své také stavba dřevěného kostelíka ze 14. století. Zajisté hrůzostrašný pohled. Možná i vlivem této otřesné události se zjevuje ve snu tehdejšímu rokytnickému faráři Kryštofu Blažeji Drickovi Panna Maria s malým Ježíškem. Kněz nechává toto zjevení ihned vyřezat do hruškového dřeva a sošku madony s Ježíškem věnuje kostelu v Neratově. Nová soška je navzdory složité situaci v Rokytnici po ničivém požáru přenášena slavnostním procesím do 10 km vzdáleného Neratova. Sošce se začíná říkat „Bärnwaldská madona“ a jsou ji spolu s léčivým pramenem připisovány některá zázračná uzdravení. Neratov zažívá dobu své největší slávy, během které je vystavěn nový barokní chrám Nanebevzatí Panny Marie, který každoročně navštěvují tísíce poutníku z Čech i sousedního Kladska. Po odsunu německého obyvatelstva z Neratova v letech r.1945-46 se socha z hlavního oltáře za blíže nevyjasněných okolností ztrácí a doposud zůstává nezvěstnou.
Jak významný je podobný symbol zbožnosti pro nově se rozvíjející poutní místo v Neratově, není asi nutné vysvětlovat. Proto vznikla v letošním roce iniciativa okolo neratovského kněze Mons. Josefa Suchára, která si vytkl jasný cíl, navrátit Neratovu její madonu, která bude přesně po 350 letech opět přenesena slavnostním průvodem z Rokytnice do Neratova.
Příprava na tuto akci začala prakticky již v dubnu, kdy padla volba právě na Sašu Litviňuka, mladého umělce původem z Ukrajiny, který žije a tvoří od r. 1991 v Rokytnici. Vzniká výtvarný návrh, který je schválen Mons.Suchárem a naplno se rozbíhají řezbářské práce, trvající více než dva měsíce každodenní usilovné práce. Dílo musí být hotovo do svátku sv. Anny, kdy je nová socha poprvé v neděli 24.července představena při poutní mši ve farním kostele v Rokytnici veřejnosti. Zde zůstává až do soboty 13.srpna.
Počasí ráno v sobotu 13.srpna nevěstí nic dobrého, předpověď je také nepříznivá. Před 9. hodinou ranní se zaplňuje rokytnický farní kostel poutníky. Úderem 9. hodiny začíná krátká mariánská bohoslužba, po které je socha přeložena na nosítka a slavnostně přenesena za zvuků fanfár trubačů v barokních kostýmech na vůz za koňské spřežení dvou bodrých slavnostně nazdobených chladnokrevníků pana Fajgla z Klášterce-Končin. Po stranách vozu usedají také děti, které budou madonu doprovázet. Okolo vozu jsou neseny historické cechovní korouhve vypůjčené pro tuto příležitost z kostela v Orlickém Záhoří. Krásný ceremoniál jen trochu kazí počasí, kdy se z nebe snáší proudy deště. Poutníky ještě krátce pozdraví starosta města a procesí může začít. Nástup byl vlivem deště poněkud ostrý. Koně si ještě nezvykli na to správné tempo, takže pěší mají co dělat, aby s čelem průvodu neztratili krok. První zastávka je nad Rokytnicí u staré vodárny, kde je jasné, že takto nelze dále pokračovat. Z „akce“ jsou staženy historické korouhve a deštník nad madonou nahradí lehká fólie, která ji dokonale ochraňuje proti všudypřítomné vlhkosti. Procesí se přesouvá dále směrem na Václavovu Seč, kde se poutníci potkávají s malou komplikací – vůz přejel přes silné hnízdo vos, které se okamžitě řítí z podzemního úkrytu a některým poutníkům stihnou uštědřit nepříjemné bolestivé bodnutí. Konečně přestalo pršet... Procesí se zastavuje na kraji louky u silnice směr Hanička, probíhá malé občerstvení, modlí se desátek radostného růžence a zásobovací vozidla nabízejí odvoz starším poutníkům, kteří už nemohou nebo nechtějí pokračovat. Ještě zazní sloka mariánské písně a procesí pokračuje úsekem po asfaltové silnici až k hájovně na Haničce. Začíná úsek po staré císařské cestě přes Hadinec a Vysoký kořen do Neratova. Zde na této cestě si historie znalý člověk vybavuje jak významnou roli tato cesta pro rokytnické panství měla. Byla to vlastně hlavní silnice mezi centrem panství spojující jeho obce a vedoucí dále do Kladska. Právě po této cestě se přesouvali vojáci v dobách Třicetileté války, v dobách Slezských válek a naposledy i v dobách prusko-rakouské války r. 1866. Tudy byla nepochybně před 350 lety přenášena také původní soška neratovské madony… Procesí se zastavuje u tz. „Kastnerova kříže“ nad Hadincem k dalšímu desátku růžence a vydává se dále cestou z údolí prudkým stoupáním na Vysoký kořen. Počasí stále přeje. I přes zatažené počasí se poutníkům otevírá krásný výhled do údolí Divoké Orlice s tyčícím se kostelíkem v Marientálu (Niemojów) v sousedním Polsku. Z oparu vystupuje i silueta Suchého vrchu, zřetelně je vidět vrch Adam… Kdosi počítá poutníky. Je jich 120. Tak to je určitě úspěch a velké odhodlání. Procesí se zastavuje u kapličky sv. Huberta. Odtud musí madona z vozu dolů. Cesta je příliš strmá a není třeba riskovat. U nosítek se střídají poutníci, kteří sochu snáší do údolí, kde již leží Neratov. Cesta je chvíli kamenitá, chvíli je všude spoustu bláta. Cíl je již na dosah. Na kraji lesa, kde jsou vidět již první neratovská stavení se přižene opět prudký déšť, dokonce provázený burácením hromu. Cesta se plní proudem vody, který si hledá nejkratší cestu k vodoteči v údolí. Socha je opět včas zabalena do fólie. Konečně procesí schází na silnici u mariánského sloupu s Pietou. Déšť ustává, všichni jsou promoklí, ale současně je na jejich tváři vidět radost, že se podařilo procesí dovést již blízko k svému cíli. Socha je opět usazena pohodlně na vůz a dojíždí poslední stovky metrů k centru Sdružení Neratov v bývalé škole. Zde již čekají zástupy místních, turistů a ostatních zvědavců, kteří chtějí být svědky slavnostního přenesení sochy do neratovského chrámu. Opět přicházejí na scénu cechovní korouhve. Ze schodiště kostela se rozeznívají slavnostní fanfáry vítající doma svoji „ novou neratovskou paní“. Ta je na nosítkách provázena zástupem poutníků vnášena po ještě nedokončeném hlavním schodišti do nitra chrámu. Prakticky okamžitě po jejím usazení na svém novém místě na evangelijní straně presbytáře rozezní kostel překrásné sólo mariánské písně „Přijmi naši chválu, Paní divukrásná…“ V kostele se v tu chvíli nachází asi 250 lidí… Následuje poslední desátek radostného růžence a procesí je zakončeno loretánskou litanií.
V neděli přijel sochu posvětit nový královéhradecký biskup Jan Vokál, který ve své promluvě při poutní mši oznámil krásnou zprávu, která znamená pro Neratov návrat mezi centra „duchovní turistiky“ v našem kraji. Poutní místo Neratov se zařazuje mezi hlavní mariánská poutní místa královéhradecké diecéze. Neratov je tak svým významem postaven na roveň poutním chrámům v Králíkách nebo Malých Svatoňovicích. Je to jistě veliké ocenění dlouholetého úsilí Mons. Josefa Suchára i lidí okolo něho.
|